Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Paříž

28. 8. 2010

Paříž – metropole na Seině

Paříž (Paris) je hlavním městem Francie, je centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, a současně sama tvoří jeden z francouzských departementů (département de Paris).

       Původní latinské jméno města bylo Lutetia [lutecia] nebo Lutetia Parisiorum. Současný název je možná odvozen od galského kmene Parisiů, jehož jméno může pocházet z keltsko-galského slova parios, znamenajícího „kotel“. Jiní autoři se domnívají, že označení kmene Parisiů pochází z keltsko-galského slova parisio, znamenajícího „pracující muži“ nebo „řemeslníci“. Od počátku 20. století je Paříž známá i pod slangovým jménem Paname [panam] (Moi j'suis d'Paname - tj. jsem z Paříže). Toto slangové slovo získává na počátku 21. století opět na přízni u mládeže. Další autoři, obvykle Peršané, se domnívají, že jméno Paříž je odvozeno od slova Pars. Paříž byla osídlena kmenem Parsi z kraje Pars, která je dnes uváděna jako oblast v Íránu. No ať už název pochází od jakéhokoliv slova, kde je Paříž ví snad každý.

       Polsko-francouzský skladatel vážné hudby a klavírní virtuos období romantismu – Frédéric François Chopin (rodným jménem Frederyk Franciszek Chopin) před více než 150 lety řekl: „Paříž je všechno, co chceš!“. A měl pravdu. Klikaté uličky a velkolepé bulváry, proslulé monumentální stavby a zanedbané zadní trakty, mondénní obchody a prvotřídní restaurace, malá bistra a ošuntělé hospody, moderně zrenovované čtvrti i umouněná předměstí, honosné operní scény a zakouřené sklepní jazzové kluby, sebevědomí občané, zdrogovaní umělci a bezdomovci, lesk a bída metropole v nesčetných stupních a odstínech – to všechno je v Paříži.

       Na výstavbě Paříže podílela po staletí celá Francie. Kromě obyvatel ze všech francouzských provincií přijala metropole za své také mnoho přistěhovalců. Umělci z celého světa tu pociťovali víc než kdekoliv jinde blízkost svých stoupenců. Dnešním dokladem trvalé přitažlivosti Paříže jsou asi dva miliony přijíždějících turistů ročně. Bez ohledu na to, jakou Paříž návštěvník hledá, může k jejímu osobitému kouzlu proniknout jen tehdy, když se nechá doslova „volně unášet“ a dopřeje si dostatek času k pozorování života lidí na ulicích a náměstích, v kavárnách a na tržnicích.

       Vlastní Paříž se nachází v pánvi ohraničené Montmartre, Belleville, Chaillot a Montparnasse, které dnes patří zcela organicky k městu. Historické centrum města tvoří ostrovy Île de la Cité a Île St.-Louis. Na jižním levém břehu Seiny terén stoupá, zatímco severní břeh pokrývá několik kilometrů široká, kdysi bažinatá rovina. Nejvyšším bodem města je pahorek Montmartre, který svými 129 metry nadmořské výšky přečnívá Paříž o sto metrů. Kolem města jako centra oblasti Île de-Francé se rozprostírá sedm krajů, zvaných département. S Paříží bezprostředně hraničí ty z nich, které tvoří „Malou korunu“ – Yvelines, Essonne, Val-d’Oise a Seine-et-Marne.

       Paříž je typickým městem služeb. Již delší dobu tu nejsou žádné velké průmyslové podniky. Na největší areály nebylo dostatek místa, a kromě toho byly odjakživa vysoké. Zato se v Paříži nacházejí sídla mnoha firem. K tomu přistupují ještě banky, pojišťovny, státní a obecní úřady. Pro celou oblast je proto typická relativně nízká nezaměstnanost obyvatelstva. Důležitým zdrojem příjmů jsou pro Paříž přijíždějící turisté. A protože mezi ně jistě budete patřit někdy i Vy (možná poprvé, možná již po několikáté), dovolím si nyní vybrat a charakterizovat nejzajímavější místa Paříže, které byste neměli při své návštěvě opomenout navštívit.

Eiffelova věž (La Tour Eiffel) je nejznámějším monumentem Paříže. Její "nohy" se nacházejí v nadmořské výšce 33,5 metru. Vysoká je 324 metrů včetně antény (původně 300,65 metrů bez antény). Přezdívá se jí "Železná dáma" (La Dame de Fer). Nachází se na Champ de Mars na levém břehu řeky Seiny. Věž je třípatrová. Nahoru se dá dostat pěšky po schodech i výtahem. Schody vedou jen do druhého patra, výtahy z přízemí jezdí do prvního a druhého patra, do třetího patra jede jiný výtah. Výtahy jsou celkem tři – ve východním, severním a západním pilíři. První plošina je v 57,6 metrech, vede na ní 360 schodů a nabízí audiovizuální muzeum, kino, ukazující stavbu a panoramatický výhled na Paříž. Na patře jsou také restaurace 58 Tour Eiffel, kavárna, směnárna, pošta aj. Druhá plošina je ve 115,7 metrech nad zemí. I zde je restaurace - Le Jules Verne. Od zdola se sem můžete dostat "po svých", ale budete muset vyšlápnout 719 schodů. Často je odtud lepší výhled na město než z vrcholu věže. Za vstup pěšky do 1. a 2. patra zaplatíte 3,80 €, za výtah do 1. patra 4,20 €, do 2. patra 7,70 €. Třetí plošina je ve 276,1 metrech. Jak jsem již uvedl, je dostupná pouze výtahem. V roce 2010 se za výjezd sem platilo 11,00 €. Z této třetí plošiny je při dobré viditelnosti možno vidět i katedrála v Chartres, která je vzdálená 65 kilometrů. I na 3. plošině se můžete posílit v baru. Pozor, pijeme proto, abychom se povznesli, nikoliv abychom upadli. Věřím, že cena nápojů zde poskytovaných Vás udrží pevně na vlastních nohou. No a když jste si Eiffelovu věž tak užili, přidám k ní ještě několik snad zajímavých čísel. Hmotnost věže je 7000 tun, základna má vnější rozměry 125 x 125 metrů, vnitřní 74,25 x 74,25 metrů, celkový počet schodů je 1652 a vrchol se může vychylovat (oscilovat) až o 12 centimetrů. Eiffelova věž byla navržena architektem Gustavem Eiffelem (je mimo jiné také autorem Sochy svobody dnes stojící v New Yorku na Liberty Islandu – byla darem Francie USA).  „Eifelka“ byla postavena na počest 100. výročí Velké francouzské revoluce a při příležitosti otevření Světové výstavy v roce 1889. Stavěla se v letech 1887-89. Tehdy byla nejvyšší stavbou na světě. Původně byla vyprojektována na "životnost" 20 let. Mezitím získala ale svůj význam jako meteorologická stanice, a i proto zůstala zachována. Později se stala také významným centrem letového provozu, rozhlasového a televizního vysílání. Jak známo, původně se Pařížanům moc nelíbila. Byla považována za ošklivé monstrum. Architekti, spisovatelé a další umělci (Guy de Maupassant, Alexander Dumas ml., Gounod aj.) se spojili v akci „300″ za její odstranění. Roku 1909 měla být věž zbourána také z důvodu prošlé koncese. Počátkem 20. století se ale začala objevovat na obrazech (Pissaro, Utrillo, Seurat, Delaunay) a začali ji oslavovat také básníci (např. Cocteau, Apollinaire). A tak byla zrestaurována a sloužila dál. V roce 1923 byla Antoinem Bourdellem pod věž umístěna busta Gustava Eiffela jako ocenění za jeho skvělé dílo. A jak vidno, stojí dodnes (občas jí trochu opraví, nabarví), bude stát dál a jistě nás přežije.  Asi nejhezčí pohled na věž je z Trocadéra, náměstí, které nese své jméno podle bitvy u Trocadéra, španělské pevnosti u Cadízu, kterou dobyli francouzští vojáci dne 31. srpna 1823. 

Sacré-Coeur je z daleka viditelnou pařížskou bazilikou. Některým návštěvníkům prý připomíná šlehačkový dort. Tato bazilika byla postavena v roce 1871 v novorománsko-byzantském stylu s obrovským zvonem. Bylo to po prohrané válce s Německem a po porážce pařížské Komuny a tak byla postavena jako chrám smíření. V roce 1919 byla zasvěcena Srdci Ježíšovu. Kněží se tady dodnes ve dne v noci modlí za duše zemřelých. Na širokých schodech před vchodem lze prosedět celé hodiny a kochat se pohledy na Paříž. Interiér baziliky sice není tak impozantní jako mají některé jiné kostely ve městě, ale návštěvníky sem láká především právě to kouzelné panorama Třpytivá mozaika Krista v byzantském stylu pochází z let 1912–22. Vytvořil jí Olivier Merson. Vyjadřuje oddanost Francie Kristovu srdci. Nejpoutavějším prvkem interiéru je asi klenutá krypta. V jedné z kaplí je uloženo srdce Alexandra Legentila, jednoho z mecenášů Sacré-Coeur. Dveře vstupního portika dekorují nádherné bronzové reliéfy s výjevy z poslední večeře a s dalšími scénami ze života Krista. Typicky vejčitá kopule baziliky je po Eiffelově věži druhou nejvyšší vyhlídkou v Paříži. Na vrchol vede točité schodiště a za jasného dne odtud můžete dohlédnout do vzdálenosti přes 45 kilometrů. Nejvýznamnější socha v bazilice znázorňuje žehnajícího Krista. Je umístěna symbolicky v nice nad hlavním vchodem nade dvěma jezdeckými sochami. Zvonice, kterou navrhl Lucien Magne, byla vztyčena v roce 1904 a má 80 metrů. Uvnitř je zavěšen jeden z nejtěžších zvonů na světě, devatenáctitunový La Savoyarde. Byl odlit v roce 1895 v Annecy a Paříži jej věnovala savojská diecéze. Na portiku nad hlavním vchodem se vyjímají působivé bronzové sochy francouzských světců. Jedna představuje Johanku z Arku (svatou Pannu Orleánskou) a druhá svatého Ludvíka. Jedno z podlaží tamburu je obehnáno vitrážemi a nabízí úchvatný pohled na celý interiér. Architekt Paul Abadie (1875–1912) zakomponoval do návrhu směsici kopulí, věžiček a klasicistních prvků.

Katedrála Notre-Dame - katedrála Matky Boží je symbolem Paříže a jednou z nejvýznamnějších sakrálních staveb rané gotiky. Zde, v srdci města, kdysi stála raně křesťanská bazilika, pak románský kostel. V roce 1163 dal Maurice de Sully, biskup pařížský, zahájit stavbu, která byla dokončena až v roce 1345. Od té doby byla Notre-Dame dějištěm celé řady královských slavností. V roce 1430 zde byl korunován Jindřich VI. králem Francie, v roce 1559 tu proběhla korunovace Marie Stuartovny. Za Francouzské revoluce prohlásil Robespierre tuto katedrálu za „chrám rozumu“. V roce 1804 tvořila kulisu k císařské korunovaci Napoleona za přítomnosti papeže.  Do katedrály lze vstoupit třemi portály se skvostnou reliéfní výzdobou. Středověké biblické výjevy líčí život Panny Marie, poslední soud a život svaté Anny. Nad nimi můžete vidět galerii judských a izraelských králů. Nádherný tympanon byl ztvárněn ve 13. století a zachycuje smrt Panny Marie a její slavností korunovaci v nebi. Sousoší Panny Marie s dítětem na dveřními pilíři je však moderní. Slavná je dokonalá gotická fasáda se třemi portály a s královskou galerií. Umělecky zpracovaná růžice pod arkádami Velké galerie měří v průměru deset metrů. Výhled z věže je příchozím odměnou za namáhavý výstup do výše 69 metrů po 387 schodech. Návštěvníci se mohou jít podívat do severní věže, v jižní je umístěn zvon Emanuel (váží 13 tun). Působivý opěrný systém, podepírající východní závěr katedrály, je dílem Jeana Ravyho a má rozpětí 15 metrů. Nejlépe jej lze obdivovat z náměstí Place Jean XXIII. Mezi věžemi jsou ukryty legendární chrliče (chimiéres), jež sem umístil Viollet-le-Duc, aby odvracely zlo. Severní, jižní a západní průčelí krášlí tři skvostná rozetová okna. Vitráž s Pannou Marií obklopenou postavami ze Starého zákona ze 13. století si však zachovalo pouze severní průčelí. Jižní rozetové okno vyobrazuje Krista mezi apoštoly. Více než polovina původních lavic v katedrále, které nechal zhotovit Ludvík XIV., se dochovala dodnes. Překrásná dřevořezba zachycuje výjevy ze života Panny Marie. U vchodu do kněžiště, naproti jihovýchodnímu pilíři transeptu, najdete sochu pocházející ze 14. století. Je známá jako Notre-Dame de Paris (Panna Marie Pařížská) a byla sem přemístěna z kaple svatého Aignana. Sakristie uchovává staré rukopisy, relikviáře a církevní roucha. Trnová koruna a fragmenty pravého Kříže můžete obdivovat pouze na Velký pátek.

Vítězný oblouk je 50 metrů vysoký a celé jeho  jméno je Arc de Triomphe de l’Étoile. Dal ho postavit Napoleon Bonaparte jako znamení své moci a vítězství v bitvách. Oblouk byl vybudován v letech 1806-1836 a stojí uprostřed náměstí Charles de Gaulle na západním konci slavného pařížského bulváru Avenue des Champs-Elysées. Odsud se paprskovitě rozbíhá do všech směrů dvanáct širokých tříd. Gigantický oblouk je po stranách ozdoben dvoumetrovými sochami na památku Velké armády. V roce 1840 byl mrtvý císař přenesen během pohřebních slavností branou oblouku do Invalidovny, v roce 1885 zde byla na jednu noc vystavena rakev se zesnulým francouzským básníkem Victorem Hugem a 26. srpna 1944 zde oslavil francouzský národ v čele s generálem Charlesem de Gaullem osvobození Paříže. Pod Vítězným obloukem se nachází Památník Neznámého vojáka (Le soldat inconnu), který zde byl slavnostně pohřben dne 11. listopadu 1920. Oblouk od té doby slouží také jako národní pomník všech Francouzů padlých v mnoha válkách. Vyhlídková terasa skýtá velkolepý pohled na osu Louvre – Náměstí svornosti (Place de la Concorde) – La Défence. Dějiny památníku dokumentuje malé Muzeum Vítězného oblouku – Musée de l’Arc de Triomphe.  Při pohledu na oblouk ze Champs-Elysées spatříte v levé spodní části reliéf zvaný Napoleonův triumf. Oslavuje vídeňskou smlouvu podepsanou v roce 1810, kdy Napoleonova říše prožívala vrcholný rozkvět. Nad Napoleonovým triumfem je umístěn reliéf líčící vítězství Napoleona nad Turky v roce 1799. Stejnou událost připomíná plátno francouzského malíře Antoina Grosa, vystavené v paláci ve Versailles. Další vítězství v bitvě je vyobrazeno na vlysu na severní straně oblouku. Přibližuje početně slabé Napoleonovo vojsko rozbíjející led na moravském rybníku. Díky tomuto činu pak utonuly mnozí nepřátelští vojáci a Francouzi slavně zvítězili. Jeden z nejpůsobivějších reliéfů spatříte na přední části oblouku vpravo dole. Zachycuje francouzské občany odcházející bránit svůj národ před Rakušany a Prusy. Pohřeb generála Marceaua, který padl v bitvě proti rakouské armádě v roce 1796, kterou porazil pouhý rok předtím, je zvěčněn na vlysu nad reliéfem Odchodu dobrovolníků. Východní strana vlysu znázorňuje odchod francouzských vojsk do bitvy a západní jejich vítězný návrat.

Musée du Louvre je jedno z nejpůsobivějších muzeí na světě. Ve svých sbírkách ochraňuje více jak 350 000 neocenitelných artefaktů. Pevnost, ve které žili králové, nechal na muzeum upravit Napoleon Bonaparte. Hlavní vchod se nachází ve skleněné pyramidě, ale vejít lze i přes nákupní středisko Carrousel du Louvre v Rue de Rivoli. Z haly s pokladnou vybíhají chodby do tří křídel muzea (Sully, Denon a Richelieu), obepínajících několik nádvoří. Díla jsou rozmístěna na čtyřech podlažích a obrazy a sochy jsou uspořádány podle země původu. Uměleckým předmětům, starověkým památkám, grafikám a kresbám jsou věnována samostatná oddělení: Francouzské malířství – jedinečná kolekce pokrývá období od 14. století do roku 1848 a zahrnuje díla Georgese de La Tour, Jeana-Antoina Watteaua, Jeana-Honorého Fragonarda a dalších umělců. Francouzské sochařství – k nejcennějším exponátům kolekce se řadí náhrobek Philippa Pota od Antoina Moituriera, Koně z Marly a výtvory Pierra Pugeta na zaskleném nádvoří. Umění starého Egypta tvoří nejlepší sbírka staroegyptského umění mimo káhirské muzeum. Pyšní se Sfingou v kryptě, Sedícím písařem ze Sakkáry, rozměrnými sarkofágy, mumifikovanými zvířaty, hrobovými předměty a poutavými sochami zachycujícími každodenní život ve starém Egyptě. Umění starého Řecka obsahuje kolekci od kykladských sošek z 3. tisíciletí před Kristem přes antické řecké sochy z mramoru (asi 5. století př. Kristem) až po poklady z helénistického období (konec 3.-2. století př. Kristem). Sbírka Starý Orient zahrnuje mimo jiné například rekonstrukci paláce asyrského krále a rovněž zákoník krále Chammurapiho (18. století př. Kristem), nejstarší právní dokument na světě. Italské malířství představuje značnou část zdejší sbírky z let 1200-1800. Mezi mnoha díly od Leonarda da Vinciho uvidíte samozřejmě nejslavnější obraz Mony Lisy. Italské sochařství z raně renesanční sbírky tvoří např. Madona s dítětem od Donatella (z poloviny 15. století) a Michalangelovi Otroci. Nizozemské malířství reprezentuje oddělení s pracemi Rembranta a výjevy z interiérů od Vermeera a podobizny od Franse Halse.

Lucemburská zahrada - Jardin du Luxembourg představuje zelený ráj o rozloze 25 hektarů na zastavěném levém břehu. Uprostřed zahrady při Lucemburském paláci je situován osmiboký bazén obklopený širokými terasami. Největším skvostem je krásná Fontaine de Médicics. V 19. století zde přibylo mnoho soch, mimo jiné pomník malíře Eugéna Delacroixe a socha svaté Jenovéfy, patronky Paříže. Najdete tu také dětské hřiště, zahradní kavárnu, hudební podium, tenisová hřiště, loutkové divadlo a dokonce i včelařskou školu. Lucemburské zahrady využívají v polední přestávce studenti z nedalekých fakult, chodci, šachisté a někdy také francouzští senátoři, protože Lucemburský palác je sídlem senátu. Palác se začal stavět roku 1611 jako vdovské sídlo Marie Medicejské poté, co byl král Jindřich IV. v roce 1610 zavražděn. Než však architekt Salomon de Brosse se stavbou vůbec začal, poslala jej královna–vdova na cestu do Florencie, kde měl studovat palác Pitti a park Boboli. Marie Medicejská se však ze své rezidence dlouho neradovala. Podlehla v zápase s kardinálem Richelieuem a zemřela roku 1642 v chudobě a zatrpklosti v Kolíně nad Rýnem. Vzpomínku na ní kardinál Richelieu plánovitě ničil. Paláci se dokonce nesmělo říkat Medicejský, byl pojmenován podle předešlého vlastníka lucemburského vévody. Jméno nešťastné královny–vdovy nese pouze Rubensův cyklus obrazů, který je vystaven v Louvru, ale dříve byl součástí výzdoby paláce, a kašna Fontaine de Medici. V prodloužení hlavní osy parku Jardin de Luxembourg vede třída Avenue de l´Observatoire až k pařížské observatoři. Na cestě k ní projdete kolem kašny Fontaine des Quatre Parties du Monde v jižní části parku Jardin Marco Polo.

Moulin Rouge - Červený mlýn ve čtvrti Pigalle na Boulevard de Clichy je nejslavnějším z tančíren. Kabaret funguje od roku 1889 a již od té doby pohoršoval vážené občany a přitahoval montmarterské umělce a bohémy. Představení tu můžete shlédnout dodnes. Večeře nabízená před představením není povinná – zato rezervace místa ano.

Mimo Paříž, jen dvacet kilometrů západně od ní, se nachází symbol velikosti krále a vlasti a vzor pro každého „zámeckého architekta“ Evropy – Versailles. Když se Ludvík XIV. (1638-1715) rozhodl, že přestaví malý lovecký zámeček svého otce ve Versailles na nádherný palác, bylo králi Slunce právě 23 let. Francouzští panovníci sídlili v Louvru od 13. století. Od roku 1661 se Versailles staly rezidencí a sídlem vlády a absolutním mocenským centrem Francie. Tehdy vše, co mohl francouzský národ nabídnout jako umělce a umělecké řemeslníky, asi 30 000 lidí, to bylo posláno do Versailles, aby se podílelo na přestavbě feudálního zámku. Realizací celého díla pověřil král architekty La Vaua a Mansarta, interiérového architekta Le Bruna a zahradního architekta Le Notra. Trvalo celkem padesát let, než byl skvostný zámek dokončen tak, aby uspokojil ctižádostivost a vůli krále Slunce.  Nejslavnějším a nejkrásnějším prostorem v zámeckém interiéru je Zrcadlový sál dokončený v roce 1684 a dlouhý 73 metrů. Uprostřed zámku je umístěna světoznámá přepychová ložnice krále. V ložnici královny, která už není tak velkolepá, přišlo na svět 19 princů a princezen. Za pozornost samozřejmě stojí i zahrady 680 metrů dlouhého zámku. Rozkládají se na více než 100 hektarech a musely splňovat vysoké reprezentační nároky stejně jako zámek sám. Byly v nich vybudovány vyhlídky, široké aleje zdobené sochami a umělé kanály – „malé Benátky“. Během velkolepých barokních dvorských slavností se v parku konala operní představení. Zahradní zámek Grand Triaton, který v roce 1687 postavil architekt Mansart, věnoval Ludvík XVI. své manželce Marii Antoinettě. Malý zámeček Petit Trianon vznikl v roce 1762. Marie Antoinetta si dala postavit i Le Hameau, vzorovou vesnici s lékárnou a mlýnem, kde se královna snažila napodobovat selský život. Za krále–občana Ludvíka Filipa v roce 1837 bylo ve Versailles zřízeno muzeum. V zámku jsou k volné prohlídce určeny Velké komnaty, Zrcadlová galerie, Galerie bitev a části obrazové galerie.

Informací již máte snad dostatek, tak nezbývá než se vydat na cestu. Ať se Vám v Paříži líbí a ať si z ní přivezete nezapomenutelné zážitky.