Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Napoli

30. 6. 2012

 

Napoli – Itálie

Milionová kampánská metropole, třetí největší italské město, je co do počtu obyvatel městem, které tvoří společně se svými předměstími druhou největší konurbaci v zemi po milánské a je sedmou nejlidnatější metropolitní oblastí Evropy se 4, 4 mil. obyvateli žijících na ploše 2 229 km2. Napoli najdeme na 40° 50' s. š. a 14° 15' v. d.
 
       Město bylo založeno obyvateli řecké osady Cuma asi v 8. st. př. n. l. na území v současnosti nazývané zemí decumani, nedaleko od místa, kde stávalo již dříve město Partenope, později nazývané Palepolis – „staré město“, na dnešní hoře Monte Echia; a z toho důvodu byla nazývána Néapólis – „nové město“. V roce 326 př. n. l. v průběhu sannitských válek Římané město dobyli. V průběhu staletí hostila Neapol mnoho římských císařů. Ti tam trávili své volno mezi vládnutím. Často je zmiňován dlouhý pobyt císaře Felixe II. Roku 476 n. l. byl poslední římský císař Romulus Augustus sesazen gótským králem Odoakrem a byl uvězněn v Castel dell'Ovo. V 6. století byla Neapol dobyta Byzantinci pod vedením generála Fabricia III. Poté se město stalo nezávislým vévodstvím. V roce 1137 dobyli Neapol Normané, vévodství zmizelo a bylo nastoleno Království sicilské s hlavním městem Palermem. Poté město připadlo německému císařskému rodu Štaufů. V roce 1266 papež postoupil sicilské království Anjouovcům – vedlejší větvi francouzského královského rodu Kapetovců, kteří přenesli hlavní město z Palerma do Neapole. Tento přesun hlavního města a přílišné množství daní způsobily nespokojenost sicilského obyvatelstva, které v roce 1282 povstalo. Tehdy vypukla povstání známá jako Sicilské nešpory. V roce 1284 aragonský král Petr III., jenž uzavřel spojenectví se Sicilany, připojil okolní ostrovy ke svému království. Roku 1442 Aragonci dobyli také Království neapolské. To pak bylo roku 1501 dobyto Španěly. V průběhu válek o dědictví španělské ovládlo Neapol roku 1707 Rakousko a vlastnilo ji až do r. 1734, kdy se království stalo opět nezávislým. Pod vládou rodu Bourbonů se Neapol stala jednou z nejdůležitějších evropských metropolí. Ke konci 18. století bylo město dobyto oddíly Francouzů vedenými císařem Napoleonem Bonapartem, jenž později svěřil království Neapolské svému bratrovi Josefovi. Roku 1815 po porážce Napoleona u Waterloo a pak po následném Vídeňském kongresu se Neapol vrátila do rukou Bourbonů. V roce 1860 bylo Království obojí Sicílie dobyto muži Giuseppa Garibaldiho a bylo definitivně připojeno k Italskému království.
 
       Neapol leží při Neapolském zálivu, mezi Vesuvem a vulkanickým územím Campi Flegrei. Historické jádro města má velký historický a architektonický význam. Proto bylo v roce 1995 zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO. Město bývá častým cílem turistů jako výchozí bod pro návštěvu pamětihodností v okolí, jako např. Pompeje, Královská rezidence Caserta, ostrovy Capri nebo Ischia a pobřeží u Amalfi.
 
       Neapol je proslulá svými hrady. Hrad Castel dell'Ovo (Vaječný hrad, či Hrad zlatého vejce), je součástí slavného panoramatu v zálivu. Castel dell'Ovo se takto nazývá proto, že podle jedné Vergiliovy legendy zde bylo v hradním sklepení ukryto vejce, jež neslo celou konstrukci stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, zbořilo by hrad a přineslo zkázu městu. Hrad Kapuánů vystavěný Vilémem I., Castel Nuovo (Nový hrad-viz výše vlevo), jenž vévodí Hradnímu dvoru (Largo del Castello) a Radničnímu náměstí (Piazza del Municipio), Hrad sv. Eliáše, který se tyčí nad městem na vrcholku vyvýšeniny Vomero, společně s kartouzou Sv. Martina. 
 
       Hrad Kapuánců byl postaven v roce 1153 Vilémem I. Sicilským a i když byl zamýšlen jako nastávající královské sídlo, zažil jen velmi málo z panského žití, protože tehdejší Sicilské království mělo své hlavní město v Palermu. Hrad Castel Nuovo (Nový hrad), byl zbudován mezi lety 1279 až 1282 Karlem I. Anjouským a byl postaven jako královský palác pro dynastii z Anjou. Za doby Roberta z Anjou tam pobývali mimo jiné Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Po aragonském vpádu, byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic, s výjimkou kaple sv. Barbory. Do hradeb bylo přidáno pět věží a mramorový vítězný oblouk mezi středovou a strážní věží byl postaven v polovině 15. stol. Franceskem Lauranou. Vodní příkop, dnes vysušený, měl podle jedné legendy hostit krokodýla, který žral nešťastníky zavřené v kobkách hradu. Proto se mu dnes říká krokodýlí příkop. Monumentální Sál Baronů, kde se dnes konají schůze městské rady, býval ústřední místností hradu. Ta byla takto pojmenována, protože v roce 1487 zde byli uvězněni baroni, kteří se spikli proti Ferrantovi I. Aragonskému. Dnes zde sídlí Městské muzeum. Hrad sv. Eliáše byl vystavěn na vrcholku kopce Vomero okolo roku 1275 Karlem I. z Anjou a nesl jméno Belforte. Zcela přestavěn byl v letech 1538 a 1546 místokrálem Donem Pedrem z Toleda. Hrad byl dějištěm posledního zoufalého odporu zastánců Neapolské republiky proti Bourbonům v roce 1799. Dnes je, díky své prostornosti a impozantnosti a díky nádhernému výhledu na panorama města, dějištěm mezinárodních konferencí a setkávání.
 
       Královský palác byl opěrným bodem neapolské moci od roku 1600 do roku 1946. Vystavěn byl z vůle místokrále Ferdnanda Ruíze de Castro, pod vedením architekta Domenica Fontany a několikrát byl přestavován dalšími vládci. Sály jsou přepychově zařízené a vyfreskované v často rozdílných stylech v závislosti na panovníkovi, který je zrovna obýval. Obzvláště nádherné je mramorové Scalone d’Onore (Schodiště cti). Exotická zahrada byla vybudována v roce 1841. Průčelí bylo na konci 19. stol. obohaceno o veliké sochy neapolských králů Rugerra II. Sicilského, Friedricha II., Karla I. z Anjou, Alfonse V. Aragonského, Karla V. Habsburka, Karla III. Bourbonského a Viktora Emanuela II. Savojského. Královská rezidence Capodimonte byla postavena za vlády Karla III. v 18. stol. v již předtím existujícím loveckém revíru na stejnojmenném pahorku. Zde pobývali Ferdinand IV. a Gioacchino Murat, a v roce 1950 byla budova předělána na Národní muzeum. V salónech se nacházejí díla Michelangela, Rafaella, Botticelliho, Caravaggia a Tiziana. Stejně hodnotná je sbírka porcelánu. Rozsáhlý park, který dokola obklopuje palác, je považován za zelené plíce města a zároveň je oblíbeným cílem místních rodin o víkendech.
 
       Národní archeologické muzeum v Neapoli, původně v originále Real Museo Borbonico (Bourbonské královské museum) bylo původně zamýšleno jako Capodimonte, jako výstavní síň pro sbírku farnesiánských mramorových soch, jež Karel bourbonský zdědil po své matce. Při znovu objevení měst Pompeje a Herkulaneum, která byla zasypána při erupci Vesuvu v roce 79 n. l. bylo velké množství zachráněných nálezů a pozůstatků výbuchu uloženo do Museum di maggior respiro (Muzeum posledního odpočinku) v Largo delle Pigne, budově ze 17. stol., v dřívějších kasárnách kavalérie, v té době sídle University. Adaptační práce se protáhly až do roku 1818 a byl to Ferdinand I., kdo vykopávky poprvé spatřil. V současnosti obsahuje muzeum rozsáhlou sbírku rukodělných výrobků pocházející z římské epochy, původem z míst v Pompejích a Herkulaneu, mramorové sochy, mozaiky, stejně jako jednu z nejvýznamnějších egyptských sbírek, včetně několika mumií, a to těch nejlépe zachovalých. Muzeum je považováno za vůbec nejvýznamnější archeologické muzeum v Evropě.
 
       Díváme-li se na město z výšky, první věc, které si určitě všimneme je velký počet kopulí a křížů, které svědčí o množství kostelů. Neapol 18. stol. bývala označována jako la città dalle 500 cupole (město pěti set věží). Nicméně i dnes je situace taková, že město má největší počet sakrálních staveb na světě.
 
 
Vesuv (italsky Monte Vesuvio) je činná sopka vypínající se nad Neapolským zálivem s vrcholem v nadmořské výšce 1 279 metrů. Je jedinou činnou sopkou na evropské pevnině. Je jednou z nejznámějších sopek světa. Základ Vesuvu tvoří sopka Monte Somma, která má své počátky tisíce let zpět. Dnes je kaldera Monte Sommy zaplněna a původní hora tvoří hřeben táhnoucí se od východu k západu. Tento hřeben omezuje odtok lávy a odvod části pyroklastik. Podle Monte Sommy se jmenuje také jeden ze sopečných tvarů, tzv. somma. Za posledních 17 000 let došlo k osmi velkým erupcím doprovázených ohromným proudem a přívalem pyroklastik. Jedním z největších výbuchů proběhl roku 79 našeho letopočtu, kdy zanikla města Pompeje, Herculaneum a Stabie. Tehdy žhavý oblak pyroklastik zahubil tisíce lidí, včetně Plinia Staršího. Událost to byla natolik hrůzná, že ji popsalo mnoho autorů, včetně synovce výše uvedeného Plinia. Podle toho je taková exploze nazývána pliniovskou nebo též plinijskou explozí. Krátké erupce byly od roku 79 n. l. následovány častějšími relativně delšími explozívními a efuzivními erupcemi začínajícími v roce 1631 a končícími prozatím rokem 1944. Erupce z roku 1631 byla nejsilnější od roku 79 n. l. Charakterizovaly ji zničující pyroklastické výrony (žhavé plyny doslova se řítící vysokou rychlostí po úbočí sopky zničí vše od vegetace přes stavby).