Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Japonské bydlení, stravování a náboženství

2. 9. 2010

 

Japonské bydlení, stravování, náboženství
 
„Hlavu měj v chladu, nohy v teple“. Toto přísloví se hodí k vysvětlení toho, jak se v Japonsku bydlí. Tradiční japonské domky se stavěly tak, aby odolávaly živlům a počasí – zemětřesením, tajfunům, v létě vedru, velké vlhkosti vzduchu. Podstatně méně se přihlíželo k pohodlí obyvatel.
Domky jsou lehké, vzdušné, pružné, ale v zimě je v nich zima. Dříve se topilo jen pomocí nádob se žhavým dřevěným uhlím, dnes pomocí elektrických koberců nebo naftových přenosných kamínek. „Ohřívadlo“ se zpravidla umisťovalo do prohlubně pod nízkým stolem. Přes stůl se přetáhla deka. Každý sedící kolem stolu měl nohy v teple a hlavu a záda v chladu. Tyto domky se dělí na jednotlivé místnosti posuvnými dveřmi polepenými papírem, proto jsou také samá škvíra a všude zvenku táhne dovnitř vlhký a chladný vzduch. Moderní domky jsou dvojího typu: buď rodinné z moderních materiálů, „topí se“ v nich ale stejně jako v klasických dřevěných domech, nebo železobetonové konstrukce odolné vůči zemětřesením. V nich škvíry nejsou, naopak vše je utěsněno a zapojena je klimatizace. Takže zatímco jste mohli v Japonsku snadno nastydnout jen v zimě, nyní je to možné i v parném létě. Klimatizace jsou všude, v prodejnách, kavárnách, kinech atd.
Výměra tradičních místností se počítá na tatami – rohože o délce 180 centimetrů a šířce 90 centimetrů. Běžné pokoje jsou ve výměře 4,5 tatami, 6 tatami. Za velkou místnost se považuje pokoj o 8 tatami. Dnešní moderní domky mají většinou jednu místnost zařízenou v tradičním japonském stylu, tedy na podlaze tatami, v jedné stěně skříň na lůžkoviny ošiire, posuvné dveře fusuma nebo šódži oddělují místnost od předsíně. Část další stěny vyplňuje tradiční výklenek tokonoma, kam se věší svitkové obrazy nebo se aranžuje ikebana. Další místnosti jsou již zařízeny v evropském stylu nebo jsou směsicí obou stylů. Nejvíce otázek cizinců se bude týkat japonské koupelny. Japonci jsou přehnaně čistotní (mimořádně hygienická země – viz všude přítomné roušky na ústech). Co to tedy je japonské ofuro? Koupelna v našem slova smyslu to není. Ofuro byla původně velká káď, pod kterou se topilo. Nečistý člověk se nejdříve umyl vsedě na stoličce ve škopíčku a pak čistý vlezl do kádě, aby tělo náležitě prohřál a zbavil se tak celodenní únavy. Stejným způsobem se koupel praktikuje i dnes. Každý Japonec se nejdříve důkladně umyje, opláchne čistou vodou a čistý místo do kádě vleze do vany s teplou vodou. Protože je nutné vodou šetřit, užívá jedno ofuro s horkou vodou postupně celá rodina a třeba i několik dní po sobě. Voda se jen přihřeje a opět použije. Japonci často v evropských hotelech „vytopí“ pokoje v nižších patrech, protože se snaží „koupat se“ jako doma nejdříve mimo vanu.
 
Jak se Japonci stravují? Ráno jí, aby vydrželi „peklo pracovního dne“, večer jí, aby se mohli radovat. Japonská kuchyně je zdravá, málo tučná. Hlavními potravinami jsou rýže, zelenina a ryby. Chuť japonského jídla se vyznačuje příchutí sojové omáčky. Mimo ní se k vaření používá i saké a pak ještě adži no moto neboli glutaman sodný jako zvýrazňovač chuti. Zatímco naše jídla jsou slaná, sladká nebo kyselá, japonská jsou od každé chuti trochu jiná.
Stoluje se tak, že každý dostane do malých misek nádherně naaranžované jídlo, k tomu misku polévky, obvykle vyrobené z bobové pasty miso. Na zvláštní misku se servíruje rýže. Rýži si každý může přidat, ale neměl by ji nechávat nedojedenou na misce. To se nesluší. Zvyky u stolu se poněkud liší od našich. Tak například je slušné srkat polévku, říhat a šťourat se párátkem v zubech, protože se tím prokazuje, že nám jídlo chutnalo. Nápoje se dolévají spolustolovníkovi, nikoliv sobě. Cizinec před cestou do Japonska by měl „potrénovat“ jíst jídlo hůlkami, protože v řadě japonských restaurací evropské příbory nevedou a co pak?
Ráno se snídá rýže, polévka, ryby, zelenina. V poledne se jí jen něco rychlého a nepříliš sytého, obvykle nudle v polévce nebo rýže s kari omáčkou. Večer se podávají jídla vydatná a pestrá.
 
            Jaká jsou v Japonsku náboženství? V Nipponkoku (japonsky Japonsko) se mísí prvky původního náboženství šintó, z Číny přejatého konfucianismu a přes Čínu a Koreu z Indie převzatého buddhismu. Křesťanství je zanedbatelné. Z každého ze tří výše uvedených hlavních proudů zůstalo v Japonsku to, co nejvíce vyhovovalo japonskému myšlení a tehdejší společenské situaci.
Tyto prvky se samozřejmě projevují v chování i těch mladých lidí, kteří tvrdí, že jejich rodina se sice hlásí k některému náboženství (obvykle k šintoismu i buddhismu současně), ale že je to v podstatě nezajímá. Novorozenci jsou zpravidla přivítání do života v šintoistické svatyni, také svatby se konají většinou podle šintoistických pravidel, teprve pak se nevěsta převléká do dlouhých bílých evropských šatů a věnuje se krájení svatebního dortu na americky pojaté svatební hostině. Pro obyčejný všední den existuje řada konfuciánských návodů a pravidel. Teprve na sklonku života se Japonci přiklánějí k buddhismu.
Zahraniční turista se jistě bude ptát, jak pozná buddhistický chrám či šintoistickou svatyni? Do šintoistické svatyně vede z pravidla cesta, která začíná velkou dřevěnou bránou torii. Svatyně bývá velmi pestře zbarvená, nejčastějšími barvami jsou červená, bílá a zlatá. Cesta ke svatyni je lemována lucernami. Buddhistický komplex není tak pestrý, dřevo je tmavohnědé, tmavošedé, tašky na střeše jsou černé a stěny bílé.