Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Samarkand

21. 8. 2008

 

Samarkand
 
je druhým největším městem v Uzbekistánu (po Taškentu). Počet obyvatel překročil v roce 2007 412 000, v aglomeraci 1,1 milionu.
 
Uzbekistán vystoupil ze Sovětského svazu dne 31. srpna 1991. Státní svátek se slaví 1. září. Nezávislost byla uznána 8. prosince 1991 a země se stala členem Společenství nezávislých států. To mělo spíše symbolický význam a časem vzhledem k „post sovětské umělosti“ ztratilo na významu.
 
Tyrkysový Samarkand, je pro mnohé synonymem pro Hedvábnou stezku, protože byl s Bucharou jedním z jejích klíčových míst. Zatímco asijské obchodníky i učence vždy přitahoval, pro Evropany zůstával dalekým tajemným městem v Orientu. Dnes sice neoplývá tolik památkami jako Buchara, ale i to, co se zachovalo, patří k perlám světové architektury. I proto byl v roce 2001 zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
 
Samarkand se nachází v Zeravšanské oáze na břehu řeky Siab v nadmořské výšce přes 700 metrů. Brzy po svém založení, zřejmě v 5. století před Kristem, se stal hlavním městem Sogdijské říše, která se rozkládala mezi řekami Syrdarja a Amudarja. Území dnešního Samarkandu bylo osídleno už mnoho tisíc let před tím. Někdy se dokonce uvádí jako jedno z nejdéle osídlených míst na Zemi (25 000 let). Éru Sogdijské říše ukončil v roce 329 před Kristem Alexandr Veliký právě dobytím Samarkandu (řecky Marakanda). Narazil zde však na jeden z nejtužších odporů obránců. Zřejmě jako potvrzení nesnadného vítězství si pak vzal za ženu krásnou sogdijskou princeznu Roxanu. V období 1.–3. století n. l. bylo město součástí Kušánské říše, jedné z tehdejších čtyř asijských velmocí. A právě v té době se rozvinul čilý obchod po Hedvábné stezce. I když v následujícím tisíci let se vládci stále střídali (Západní Turci, Arabové, Samánovci, Seldžučtí Turci), Samarkand vzkvétal jako obchodní i kulturní centrum podobně jako sousední Buchara. Nakonec v roce 1220 „dorazili“ Mongolové a město „popílili“. Archeologický areál raného Samarkandu zvaný Afrasiab leží asi dva kilometry od současného centra města. Jedná se o rozsáhlé zarostlé rozvaliny obklopené kaňonem řeky, příkopy a ruinami hradeb.
 
Nejvýznamnější období Samarkandu přišlo až v době úpadku Hedvábné stezky po té, co si jej roku 1370 zvolil za své sídlo Timur (někdy také Tamerlán, Timur Lenk, Timur Kulhavý apod. – žijící v letech 1336-1405). Původně byl vládcem menšího turkického kmene, později se z něho stal obávaný dobyvatel. Na úkor Buchary vybudoval ze Samarkandu během třiceti let bohaté město se skvělou architekturou, nové centrum Střední Asie. Výbojný Timur odtud podobně násilným způsobem jako dříve Čingischán dobýval okolní území. Jeho impérium se táhlo od Anatolie po severní Indii a Kazachstán. Timur zemřel v únoru roku 1405 na pneumonii, když se vydal se svou armádou dobýt Čínu.
 
Sedm let před svojí smrtí se Timur rozhodl postavit největší a nejkrásnější stavbu celého muslimského světa – Bibi Chanum. Mešita Bibi Chanum byla dokončena v roce 1404 a je dodnes největší mešitou ve střední Asii. V průběhu let byla několikrát poškozena zemětřeseními. Vstupní portál je vysoký 33 metrů a vcházíte jím na velké obdélníkové nádvoří o rozměrech 167 x 109 metrů, které bylo celé pokryto mramorem. Galerii, zastřešenou čtyřmi sty kupolemi, podpíralo čtyři sta sloupů. Po stranách se nacházejí dvě menší mešity, uprostřed stojí velký kamenný čtecí podstavec na korán. Minarety jsou dvoupatrové a původně dosahovaly výšky 60 metrů. Nejvíce poničena zemětřesením byla kupole velké mešity, zabírající čelní stranu nádvoří. Na protější straně ulice stojí mauzoleum Bibi Chanum. Mauzoleum má oktagonální tvar a postaveno bylo v průběhu let 1399-1404. V podzemí jsou uloženy hrobky Bibi Chanum, její matky a dvou služek. Ze střechy mauzolea je jeden z nejhezčích pohledů na Samarkand – na mešitu Bibi Chanum, mešitu Hazret-Hyzr a ulici mauzoleí v Šah-i-Zinda. Poblíž Bibi Chanum se rozkládá rozsáhlý samarkandský bazar. Mešita Hazret-Hyzr je zasvěcena patronovi poutníků a cestovatelů Kusam Ibn Abbasovi. Postavena byla v polovině 19. století (1854) na jižním svahu Afrasi-ab na křižovatce u centrálního tržiště, v blízkosti muslimského hřbitova, rozprostírajícího se až ke komplexu Šah-i-Zinda. Barevný interiér mešity byl několikrát renovován.
 
Dalšího rozkvětu dosáhl Samarkand za vlády Ulugbeka, Timurova vnuka. Ulugbek (1394-1449) byl jiný než jeho děd. Byl panovníkem mírným a nadmíru vzdělaným, který vládl od roku 1409 čtyřicet let. V tehdejším světě ale více proslul jako učenec a vědec než jako vojevůdce. Věnoval se hlavně astronomii a matematice. I proto během jeho vlády Samarkand povýšil na jedno ze světových center vědy. Nedaleko vykopávek Afrasiab můžete navštívit pahorek Chupan, kde stávala Ulugbekova observatoř vybudovaná v letech 1424-1429. Ta byla třípatrová, vysoká 31 metrů. Zničena byla na přelomu 16.-17. století. V muzeu na jejím místě je k vidění mimo jiné i jeho dokonalý mramorový přístroj, kterým dokázal velmi přesně určovat polohy nebeských těles. Ve Střední Asii žijící astronomové už dávno před Evropany věděli, že Země rotuje kolem své osy a otáčí se také kolem Slunce.
 
Místo odpočinku příslušníků Timurova rodu vzniklo na místě zvaném Šach-i Zinda kolem prastaré hrobky Kusama Ibn Abbase. To byl bratranec Mohameda, který do Střední Asie přinesl islámskou víru. Dnes zde stojí fascinující ulice honosných mauzoleí, které okouzlují výzdobou z dlaždiček, vše v modrých a tyrkysových odstínech. Do mauzolea Kusama ibn Abbase se přichází pomodlit spousta poutníků. Přistupují k němu s největší vážností, protože se jedná o jedno z nejposvátnějších míst v Uzbekistánu. Jméno Šach-i-Zinda se dá přeložit jako „živý král“, ač se vlastně nachází ve městě mrtvých.
 
Náměstí Registan je považováno za jedno z nejkrásnějších náměstí na světěa po právu bylo zařazené na listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Registan znamená „písečné místo“. Už ve středověku se na tomto místě konaly velké trhy. Za Timura se pak Registan stal centrem společenského života města. Teprve v době panování jeho vnuka Ulugbeka zde byly na křižovatce šesti cest postaveny první budovy – medresa, chanaka, karavanseraj a dvě mešity. Dnes obepínají toto náměstí tři medresy: Medresa Šír Dor nese na svém portále vyobrazení lva. Možná je to tygr nebo jaguár, ale v každém případě se jedná o unikát, protože v islámském světě se živé bytosti zobrazovat nesmějí. Vždyť jen Alláh může znát jejich přesný obraz. Toto vyobrazení se však dokonce dostalo až na uzbecké bankovky (88 % Uzbeků jsou sunnité). Vlastní medresa byla postavena v první polovině 17. století a kromě již zmíněných lvů na portále na sobě nese její výzdoba další prvky, prozrazující silný vliv východních náboženství. Nechybí mezi nimi ani svastika, kterou zneužili mnohem později v historii nacisti jako „svůj“ symbol. A snad je tam zobrazen i sám Alláh (se šikmýma očima). To všechno je důkazem toho, jak se v Samarkandu mísily jednotlivé kultury. Nejstarší z medres na Registanu – Ulugbekova medresa byla postavena v první polovině 15. století a je dvoupatrová. Výzdoba znázorňuje hvězdy – symboly Ulugbeka. Vdole se nacházely učebny, nahoře ubytovny pro žáky a učitele. Její portál je vysoký 35 metrů. V medresách se do té doby vyučoval pouze výklad koránu, Ulugbek však ve své škole zavedl také matematiku, fyziku a astronomii. Dnes jsou v učebnách umělecké galerie. Nejmladší registánskou medresou je Tilja-Kari. To doslova znamená „zlatem obložená“. Výzdoba interiéru tomu odpovídá. V roce 1660 však již nebyl dostatek peněz na její dokončení, takže Tilja-Kari nemá ve skutečnosti kupoli, ale jen rovnou střechu. Tento nedostatek vyřešili místní umělci dokonalou malbou. Při pohledu vzhůru si připadáte jako pod skutečnou kupolí a pokud nevíte, že se jedná jen o optický klam, tak si ničeho ani nevšimnete.
 
Ani jedna ze tří medres na Registanském náměstí již neslouží svému původnímu účelu. Jejich nádvoří se používají jako galerie, prodejny suvenýrů nebo prostory pro ukázku tradičních řemesel, hudby a uzbeckých lidových tanců.
 
Oba velcí samarkandští panovníci odpočívají v pozoruhodném mauzoleu Gúr Emir, které má hezkou tyrkysovou kopuli. Přestože ho Timur nechal vystavět pro svoji rodinu a sám si postavil hrobku v rodném městě Šachrisabz, je pochován pod nefritovým náhrobkem zde. Vypráví se, že když sovětský antropolog Gerasimov v mauzoleu studoval jeho ostatky, nalezl zde varovný nápis: „Kdo tento hrob otevře, bude zničen nepřítelem mnohem ukrutnějším než jsem byl Já". A téměř se to vyplnilo. Druhý den poté byl Sovětský svaz přepaden hitlerovci a mnoho nechybělo… Vstupní portál je původní, kupole byla vztyčena později, ale ještě v 15. století. Modrá kupole je vysoká 32 metrů, přes 64 žeber je rozprostřena slupka z barevných glazovaných kachliček v nekonečném diamantovém vzorku. Do samotné krypty se vchází východní galerií, kterou dal přistavět Ulugbek. Uvnitř se nachází Timurova výše zmíněná nefritová hrobka a dále hrobky jeho dvou synů, dvou vnuků (včetně Ulugbeka) a jeho nejváženějších učitelů. Nahoře jsou umístěny pouze kenotafy (kenotaf je symbolický náhrobek vybudovaný pro zemřelého, jehož tělo je nezvěstné nebo bylo pohřbeno jinde). Těla jsou pohřbena ve třímetrové hloubce, tváří směrem k Mekce, jak je v islámu obvyklé. Jedinou výjimkou je právě Timur, který je uložen v dřevěné rakvi tak, jak jej dovezli jeho vojáci z jeho poslední dobyvačné cesty.
 
Stará ruská čtvrť se nachází v jihozápadní části města. Ortodoxní kostel sv. Alexije (Sobor svjatovo Aleksija Moskovskovo) je sice polský, ale je postaven v ruském stylu stejně jako okolní domy. Za zmínku ze zajímavých staveb Samarkandu snad ještě stojí budova moderního divadla Chamza. Výčet staveb samozřejmě není úplný, jde jen o výběr nejvýznamnějších z nich.
 
Po příchodu Uzbeků v 16. století byl Samarkand nejdříve jejich hlavním městem, ale po té, co přesunuli svoji vládu do Buchary, začal postupně upadat. Hedvábná stezka v té době už nebyla používána a tak zmizel důležitý zdroj příjmů. Po sérii ničivých zemětřesení v 18. století byl nakonec úplně opuštěn. Řádně osídlen byl opět až po dobytí Bucharského emirátu Rusy v roce 1868. Město bylo obnoveno a po vyhlášení Uzbecké SSR roku 1924 se dokonce stalo jejím prvním hlavním městem. Po rozsáhlých rekonstrukcích náměstí Registan a dalších významných památek, které zahájili v té době ve všech svazových republikách vládnoucí Rusové (zde probíhaly rekonstrukce zejména v 60. letech 20. století), začal Samarkand opět přitahovat pozornost celého světa. Ještě krásnější by měl být od devadesátých let 20. století po odchodu v do té doby z Moskvy vládnoucích celosvazových „vůdců“. Rozkvést by měl celý svobodný Uzbekistán a jedna z jeho největších perel – Samarkand. Jaká je však realita v prvním desetiletí 21. století? V zemi vládne podobně jako v sousedních republikách samozvaný diktátor. Zde jím je Islam Karimov, který vládne už více jak dvacet let (od března 1990) tvrdou rukou. Bývalému sovětskému aparátčíkovi, tehdy 1. tajemníkovi KSUSSR v dnešním Uzbekistánu patří téměř všechno. Jak typické! Asi se nechal v mnohém inspirovat despotickou minulostí, kdy zde neomezeně vládli emírové a krutovládci. Ani pokusy o atentáty na něho nepřinesly změnu, i když je otázkou, kdo by se pak k moci dostal a je třeba vědět, že úhlavními nepřáteli x krát podivně „zvoleného“ prezidenta jsou islámští radikálové. A tak se v mešitách modlí jen důchodci, kteří na to mají čas a o dění v zemi se již nezajímají, jsou se vším kolem sebe smířeni. Sedmdesát let sovětského komunismu udělalo svoje „dělo“. Kde jsou ty časy, kdy se ženy oblékaly do hábitů parandží a tváře si zakrývaly černým pytlem z koňských žíní. Poměry, které nejen v Samarkandu, ale v celém Uzbekistánu panují jsou nepochopitelné. Země rozhodně nevzkvétá. Naopak. Například v bankách nemají pro zahraniční turisty peníze na výměnu, na poštách nemají známky, obchody jsou poloprázdné, benzín není, o cizince obdivující kulturní poklady není zájem, spíše obtěžují. Každý, kdo se nějak kontaktuje s cizinci, se stává okamžitě podezřelým tajné policie. A tak zdrcující památkou na „zlaté socialistické časy“ jsou uzbecké pusy plné zlatých zubů. Jak typické!
 
Na přelomu tisíciletí došlo sice k řadě reforem, většinou kosmetických. Jako příklad jedné z devastujících uvádím tu, která vedla k opuštění azbuky a k zavedení latinky. Po osamostatnění bylo počátkem devadesátých let 20. století z Uzbekistánu doslova vyhnáno přes dva miliony Rusů, které nikdo nechtěl a tak se rozptýlili po celém světě. Nejstarší generace Uzbeků, co psala rusky a umí jen arabsky, je teď „hotová“. A tak téměř všichni vzpomínají na sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století, kdy si tu v poklidu vzhledem k možnostem celkem slušně žili. Aspoň mi to tehdy při mé návštěvě zde v roce 1983 připadalo. Když jsem Uzbekistán viděl opět v roce 2007, už to tak dobré nebylo. A co bude dál??? Pohodlnější je nechat se vést. A tak jsou vedeni. Kam? To asi ví jen Alláh na nebesích a „šéf“ Karimov. Ale jeho konec se blíží. Co bude "po něm" nikdo neřeší a ani nebude chtít...