Tambora
Většina z nás zcela určitě slyšela o bitvě u Waterloo, ale kdo slyšel (ve škole asi ne, v tisku se asi také nedočetl) o sopce Tambora? Uvádí se, že pouhé dva měsíce před Napoleonovou konečnou porážkou poblíž Bruselu v Belgii dne 18. června 1815, se vzdálený indonéský ostrov Sumbawa stal místem obrovského sopečného výbuchu. Větší „sílu“ výbuchu sice měla Krakatoa (postupně vybuchovala 20. 5., 19. 6. a pak nejvíce 27. 8. 1883), ale více obětí na životech (lidí i zvířat) měla právě Tambora.
Tambora je činný stratovulkán, který se nachází na severu indonéského ostrova Sumbawa. V době svého "legendárního výbuchu" patřil do Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie. Na vrcholu zůstala dodnes obrovská kaldera o průměru šest kilometrů a hloubce 1100 metrů. Jeho nejvyšší stěna dosahuje nadmořské výšky 2851 m n. m.
Tambora je známá pro její mohutnou erupci z roku 1815. Na následky „akce“ zahynulo asi 92 000 lidí a je proto považována za jednu z největších tragédií v historii lidstva. Vyvržené sopečné produkty zasáhly bezprostředně Borneo, Jávu, Sumatru a Moluky.
Sopka proslula sérii erupcí, které začaly 5. dubna 1815 a vyvrcholily 10. dubna 1815. Výbuch tehdy vyvrhl asi 150 km³ pyroklastických trachyandezitů a byl slyšet až do vzdálenosti 2 700 kilometrů od sopky. Kouř dosáhl výšky 44 kilometrů a sopečný materiál společně se sopečnými plyny byl vyvržen až do stratosféry. Odhaduje se, že do atmosféry bylo uvolněno okolo 180 megatun aerosolu kyseliny sírové. Spad popela byl zaznamenán ve vzdálenosti až 1 300 kilometrů od sopky. Popela bylo prý tolik, že v okruhu 65 kilometrů se pod jeho tíhou propadaly střechy domů. V okruhu 80 kilometrů prý zahynulo vše živé včetně 10 000 lidí. V následujících týdnech následkem hladomoru a šíření nemocí zahynulo dalších asi 80 000 lidí. Výbuch Tambory doprovázelo i pětimetrové tsunami, které způsobilo obrovské povodně.
Následující rok 1816 byl pro velké množství sopečného popela v atmosféře extrémně studeným rokem a měl zásadní vliv nejen na populaci (v globální atmosféře se déle jak rok vznášely spousty sopečného popela a jeho vrstvy byly tak silné, že měly velký vliv na světové klima). Rok 1816 byl známý v Evropě a Severní Americe jako Rok bez léta. V tomto roce došlo k poklesu teploty oproti dlouhodobému průměru o několik stupňů.
V květnu 1816 se Severní Amerikou prohnala sněhová bouře, která pokryla sněhovou pokrývkou USA a Kanadu a zničila veškerou úrodu (v kanadském Québecu napadlo 40 centimetrů sněhu). O několik týdnů později se na mnohých řekách a jezerech začal objevovat led! V této době byly zaznamenávány velké teplotní rozdíly, kdy teplota během několika hodin poklesla a pak naopak stoupala až o 35 °C.
V Evropě byla situace natolik vážná, že lidé, aby vůbec přežili, museli na řadě míst porazit své koně (a sníst je, aby nezemřeli hlady). Koně byli tehdy hlavním dopravním prostředkem. Právě z důvodu úbytku tažných koní sestrojil německý vynálezce Karl Drais (1785-1851) stroj Laufmaschine, později známý jako "draisina", ve Francii patentovaný jako vélocipéde. Nešlo ale ani o drezínu jako kolejové vozidlo, ale o předchůdce jízdního kola. Stroj byl podobný kolu, ale neměl řetěz - jezdec se na něm odrážel nohama. Toto "pohybovadlo" se rozšířilo rychle, ale ne na dlouho (jeho problémem byly časté střety s chodci, nemělo brzdy).
Celkově na následky této klimatické anomálie zahynulo tehdy na 200 000 lidí.
