Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Mount Fuji

14. 8. 2010

 

Posvátná Fuji
 
Japonsko je jak známo ostrovní země. Tvoří jej téměř čtyři tisíce ostrovů, z nichž většina jsou ale jen malé ostrůvky. Proto se nejčastěji uvádí jen čtyři největší z nich – Hokkaidó, Honšú, Kjúšú, Šikoku a jako páté se přidává souostroví Nansei (dříve označované jako Rjúkjú). Rozloha jediného císařství na světě činí 377 915 km2 (z toho 364 485 km2 zaujímá pevnina a 13 430 km2 vodní plochy). Přibližně 80 % povrchu pokrývají hory. Souostroví, v němž žilo k 1. 7. 2010 126,8 milionů lidí, se rozkládá mezi 25° a 45° severní šířky a od severu k jihu měří téměř 3 800 kilometrů. Na jihozápadě země se nachází souostroví Nansei (jeho součástí je Okinawa), v Korejském průlivu leží japonské souostroví Cušima a u západního pobřeží Honšú se nachází ostrov Sado.
 
Povrch japonských ostrovů se vytvářel hlavně ve třetihorách. Je považován za velmi mladý a za jednu z tektonicky nejneklidnějších oblastí světa. Japonsko je proto často postihováno zemětřesením. Ročně je zaznamenáno asi 7–8 tisíc otřesů. Některé z nich jsou tak slabé, že je lidé sotva pocítí, jiné jsou ale tak silné, že způsobují vážné materiální škody. Nově stavěné budovy se proto projektují tak, aby těmto otřesům odolaly. Se zemětřesením úzce souvisí sopečná činnost, která je také velmi silná. Sopečná láva je velmi úrodnou zemědělskou půdou a proto lidé stále podstupují riziko a žijí a pracují na svých políčcích v bezprostřední blízkosti nevyzpytatelných vulkánů.
 
Hlavním a nejznámějším pohořím jsou Japonské Alpy na ostrově Honšú. Skládají se ze tří pásem – severního Hida (nejvyšším vrcholem je Hotakadake se 3190 m n. m.), středního Kiso (nejvyšší je vrchol Komagatake s výškou 2956 m n. m.) a jižního Akaishi (nejvyšším vrcholem je Širane s 3192 m n. m.). Na ostatních ostrovech nedosahují pohoří takových výšek, ale všude se jedná o hory příkré se sklonem svahu větším než 15°. Hokkaidó i Šikoku jsou hodně zalesněné, ale liší se samozřejmě klimatem. Většina japonských nížin se prostírá na tichomořské straně. Největší nížina se rozkládá u zálivu Tokya. Podle oblasti se nížina nazývá Kantó, stejně jako další, podobně podle oblasti pojmenovaná nížina Kansai (Osaka, Kobe, Kyoto).
 
            Tolik na úvod a nyní se již budu věnovat hlavnímu tématu tohoto článku, Mount Fuji (Fudži). Ta je se svou sněhovou čepicí nejslavnější z japonských sopek a pro místní náboženství šintó je horou posvátnou. Vypíná se do výšky 3776 metrů nad mořem mezi prefekturami Shizuoka (Šizuoka) a Yamanashi (Jamanaši) směrem na západojihozápad od Tokya, uprostřed nížin při tichomořském pobřeží největšího japonského ostrova Honšú. Souměrný kužel hory je deset měsíců v roce pokryt sněhem.

j_fuji_1.jpg

       Zbožňovaná sopka se ale může náhle stát velmi nebezpečnou a může šířit smrt a zkázu. Od roku 781 proběhlo na ní 16 erupcí, z toho 12 mezi roky 800–1083. Poté byl klid až do roku 1511. Naposledy došlo k erupci  v prosinci roku 1707. Při ní sice nedošlo k výlevům lávy, ale zato došlo k vyvržení obrovského množství vulkanického popela, který pokryl široké okolí sopky a zasypal dokonce více jak sto kilometrů odtud ležící hlavní město Edo (dnešní Tokyo) dvaceticentimetrovou vrstvou popela. Objem tehdy vyvrženého popela je odhadován na 800 000 000 m³. K erupci došlo na jihozápadní straně hory, kdy se zformovaly tři nové jícny pojmenované později jako první, druhý a třetí jícen Hóei. V následujícím roce se následkem velkého množství usazenin vulkanického popela a průtrži mračen ze 7. na 8. srpna 1708 rozvodnila řeka Sakawagawa a způsobila další katastrofu tím, že zatopila celou planinu Ashigara.
 
Původní obyvatelé Japonska, Ainuové, nazývali Fuji po právu bohyní ohně. Tato téměř symetrická hora, tyčící se nad rovinou, spočívá v kráterech dvou předchozích generací sopek. Ty dokonale vyprázdnily své nitro naplněné žhavým magmatem při mohutných výbuších. Jejich vrcholy se sesuly do vzniklých propastí. Uvnitř těchto sesutých vrstev vznikla nad magmatickou žílou nová sopka – Fuji. Vznikala tak, že před 600 000 lety se začaly ukládat střídavé vrstvy tufu, popela, lávy, a to až do doby před 300000 lety, kdy hora dotvořila svojí dnešní podobu. Fuji dnes zaujímá plochu 908 km2. Největší z jejich asi 70 vedlejších kráterů, Hoei-san, vzniklý v roce 1707 na jejím úbočí, se nachází ve výšce 2702 metrů nad mořem. Fuji je největší a nejkrásnější, zdaleka však ne jedinou japonskou sopkou. Pohybem pevnin je pacifická kontinentální plošina před obloukem japonského ostrova stlačována pod východoasijskou půdní masu. Tyto obrovské pohyby jsou příčinou častých zemětřesení s katastrofálními následky a jsou příčinou vzniku asi 265 japonských sopek. Třicet šest z  nich je označováno jako aktivní, dvacet z nich soptilo aspoň jednou od počátku 20. století.
 
Svatá hora Fudžisan, jak se jí dříve říkalo, je svým ideálním tvarem symbolem věčnosti, ztělesněním čistoty a průzračnosti duše (charakterizuje jí „šest okvětních plátků“). Centrální kráter, který má v průměru 600 metrů a je hluboký 200 metrů, se jmenuje Nai-in, což znamená svatyně. V roce 806 po Kristu nechal postavit na jeho vrcholu císař Heizei svatostánek boha Šinto, svatyni šintoismu. Na hoře se také později usadili buddhističtí mniši.
 
Kolem hory Fuji se v národním parku severně od hory ve směru západ-východ náchází pět jezer /Fuji Five Lakes/ v pořadí Motosu, Shoji (Šóji), Saiko, Kawaguchi a Yamanaka. Jezera se rozprostírají uprostřed lesů a jsou propojena potůčky a vodopády. Národní park ročně navštíví až 80 milionů návštěvníků. Jedním z nich jsem byl i já a nikdy na nádherné chvíle, které jsem v úžasné krajině plné lávových a ledových útvarů prožil, nezapomenu.
 
Jako na všechna japonská přírodní posvátná místa byl i na Fuji až do roku 1868 zakázán přístup ženám. Zvýšené národnostní uvědomění spolu se znovuožitím šintoismu vedly k tomu, že byly v roce 1911 zahájeny vlastenecké pouti k vrcholu Fuji. K vrcholu vede celkem šest různých upravených cest. Každý Japonec by měl jednou v životě absolvovat deset zastavení na této cestě a prožít na Fuji východ slunce. Často to však vzhledem ke zvratům počasí není možné. Nejlépe je hora přístupná v červenci a srpnu, kdy je teplota vzduchu v nejvyšších pasážích až do 6 °C a většina cest není pokryta sněhem. V tomto poměrně krátkém období zlézá horu asi čtvrt miliónu lidí (asi 30 % jsou cizinci) v nekonečném průvodu. Prvním, o němž se traduje, že na horu vystoupil, byl buddhistický mnich, který měl kolem roku 663 vylézt na vrchol, aby zde našel klid a ticho pro svojí meditaci. Zpět se údajně vrátil s ožehnutými vlasy a oblečením a vyděšeně tvrdil, že byl kráter plný žhavé lávy. Dnes zde najdeme místo rozžhavené lávy jen led, sníh, lávu a sopečný popel. Ale kdo ví, kdy se opět zatím spící stratovulkán probudí.
  
Mnoho japonských umělců obraz hory vyfotilo, vyřezalo či nakreslilo. Tradiční barvou, používanou při jejím zobrazování, je modrá.