Ushuaia - argentinské město na konci světa
Severně od průlivu Beagle (Channel Beagle), nacházejícího se na 55. rovnoběžce jižní šířky, v oblasti s mnoha zde žijícími antarktickými ptáky a velrybami černými, v nadmořské výšce sedm metrů nad mořem leží na 54 ° 48´ 57´´ j. z. š. nejjižnější město argentinské provincie Tierra del Fuego i světa – Ushuaia.
Že bych sem někdy zavítal mě nikdy ani ve snu nenapadlo. A stalo se. Ve středu dne 23. dubna 2003 jsem sem přiletěl chilskou leteckou společností LAN–CHILE letadlem ATR 42-320 z letiště Ibanez (PUQ) v Punta Arenas. Po přistání na Ushuaia Aeropuerto International Malvinas Argentinas (USH) jsem odjel ubytovat se do hotelu Del Glacier****, abych zde ve městě i v jeho okolí pobyl necelé tři dny. Ihned po ubytování, jak už bývá mým zvykem, jsem se vydal „na průzkum“ okolí. Město se mi ihned zalíbilo. Trochu mi připomnělo evropský sever, Norsko nebo Švédsko.
Město, vzdálené od Buenos Aires 3 580 kilometrů, leží v malém zálivu naproti Antarktickému poloostrovu a hned nad ním se vypínají hory porostlé hustými lesy a křovinami. Známé jsou hory Olivia (1410 m n. m.), Cinco Hermanos nebo ledovec Luis Martial. Na západ od města s dřevěnými pestrobarevnými domky jsou ještě vyšší štíty Patagonských And přesahující výšku 1500 m n. m.
Prvním mořeplavcem, který se sem dostal, byl Portugalec Fernando Magalhães v červenci roku 1520 (tedy ve zdejší zimě). Musel zde proto přezimovat, potlačit několik vzpour námořníků na svých lodích a až 28. listopadu téhož roku šťastně proplul západním směrem úžinou, dnes po něm pojmenovanou, plnou nebezpečných mělčin a skalisek do oceánu, který nazval Tichý. Byl prvním mořeplavcem, který obeplul Zemi a dokázal, že je kulatá. Po něm sem připlouvali dobrodruzi, kteří zde hledali zlato nebo když nic nenašli, lovili alespoň velryby. Tehdy tu žilo několik desítek tisíc Indiánů. Při Beagleově průlivu Yamanové, západně od nich Alakalufové. Jejich zdrojem potravy byly ryby a tuleni. Chodili i ve sněhu nazí a proti větru se chránili jen tuleními kůžemi, které drželi v rukou. Na nohou nosili primitivní „mokasíny“ z kůží a podle nich dostali od námořníků přezdívku „Velké tlapy“ – Patagonas. Tento název se později rozšířil na celou oblast kolem průlivu objeveného Magalhãesem a používal se pro území táhnoucí se až 1000 kilometrů na sever. Dnešní Patagonie zahrnuje z 23 argentinských provincií provincie Neuquén, Rio Negro, Chubut, Santa Cruz a Territorio nacional de la Tierra del Fuego, Antártida e Islas del Antártico Sur. Část Patagonie patří k území Chile.
Název Ohňová země vznikl od ohňů, které Indiáni zapalovali na pevnině. Jednak aby se ohřáli, ale také proto, že ohně varovaly před nebezpečnými útesy a mělčinami a že si ohni předávali zprávy.
Tak jako téměř všude v Americe, kam zavítali „bílí“ došlo ke genocidě Indiánů. Běloši nutili domorodce k těžké práci na kterou nebyli zvyklí, zabírali jim jejich území, lovili velryby a tuleně a doslova tragédií pro ně byl alkohol a zavlečené nemoci jako neštovice, tuberkulóza a pohlavní choroby. A tak Indiáni zcela vyhynuli, zbylo jen pár míšenců.
Prvními trvalými evropskými osadníky byli anglikánští misionáři. Ti se usídlili poblíž současného letiště u Ushuaii po roce 1871. Argentina to nesla těžce a proto zde vojenská výprava v roce 1884 ustavila v Ushuaiské zátoce podprefekturu. U turistického mola přístavu do Antarktidy stojí obelisk, připomínající založení města a vedle něj je i památník obětem 74 dní trvající války (2. 4.–14. 6. 1982) proti Británii o Falklandy (Argentinci zvané Malvíny). Den ustanovení podprefektury – 12. říjen, se slaví jako argentinský státní svátek a 12. říjen 1884 je považován za den založení města Ushuaia (někde se uvádí za rok založení 1868 jako sídlo protestantské misie).
V roce 1911 zde byla poblíž města zřízena trestanecká kolonie, ne nepodobná pozdějším sovětským gulagům. Odtud byl útěk nemožný, rovnal by se sebevraždě. Kolonie byla zrušena v roce 1947 a roku 1950 zde místo ní byla založena argentinská námořní základna. Od tohoto roku se město Ushuaia začalo ekonomicky rozvíjet. Zajímavou prací pro místní obyvatele byla v nedávné době velmi moderní a dobře prosperující výroba elektroniky a náhradních součástek do rádií, televizorů, videí, počítačů apod. Bohužel, pro místní obyvatele, konkurence z jihovýchodní Asie (asijští ekonomičtí tygři) vzala koncem osmdesátých let 20. století zde se dosud dobře živícím lidem zajímavou a výnosnou práci. Dnešní Ushuaia má přes 45000 obyvatel a rozrůstá se.
Z atrakcí ve městě lze jmenovat místní muzea – Museum Territorial Fin del Mundo. V tomto přírodovědecky a etnograficky zaměřeném muzeu „na konci světa“ je v několika místnostech vystavena řada předmětů po vyhynulých Indiánech, vězních a také zbytky vraků lodí, které zde v okolí ztroskotaly. Nedaleký mys Hoorn byl proslulý tragickými nehodami lodí. Každá čtvrtá zde proplouvající loď zde díky mlhám, vysokým vlnám a silnému větru ztroskotala. Proto ti námořníci, kteří plavbu přežili měli právo nosit náušnici v levém uchu. Dnes jí u nás nosí kdejaký blb, aniž kdy spatřil mys Hoorn. Ve vitrínách muzea je i kolekce vycpaných ptáků. Hlavní ulicí je Avenida San Martín s infocentrem, radnicí. Blízký kostel Panny Marie Milosrdné byl postaven vězni. U této hlavní ulice je budova pošty i bývalá věznice a v ní Museo Maritimo, nyní námořní základna. Obytné domy jsou povětšině dřevěné, je zde několik poměrně drahých restaurací, kaváren, obchodů se suveniry, polárním oblečením i moderní markety, kde lze dostat se slevou (discont) zboží z celého světa, protože město je bezcelní zónou.
Velkou atrakcí, kterou jsem si samozřejmě nenechal ujít byl výlet Tren del Fin del Mundo – cesta nejjižnějším vlakem na Zemi vedoucí „na konec světa“. Od výše uvedeného námořního mola k nádraží jsem odjel autobusem odjíždějícím 45 minut před odjezdem vlaku. Nádražní budova je stylová, dřevěná, upravená. Před pokladnou už na přicházející návštěvníky čekal pan výpravčí, samozřejmě ve slušivé uniformě. Na rozdíl od let předcházejících roku 1947 jsou zde dnes i restaurace, bar, prodejna suvenirů a sociální zařízení. To před výše uvedeným rokem nebylo, to tu práskaly důtky vězeňských dozorců. Úzkokolejka tehdy sloužila pro dopravu vězňů do lesů a k pile, kde museli tvrdě pracovat. Dnes je šest vagónů pro 120 cestujících natřené na zeleno, součástí vláčku je i restaurační vagón, kde si mohu dát oběd či cosi popít. Ne, děkuji, cena odpovídá pětihvězdičkovému hotelu a já bydlívám většinou v hotelích o jednu nebo dvě hvězdičky nižších.
Trať je dlouhá 4,5 kilometru a v úzkém údolí se vine podél Rio Pipo s mnoha vyvrácenými stromy. Vlak táhne červená lokomotiva NORA. Má černý komín a tendr s uhlím tlačí před sebou. Přes Spálený most (Puente Quemado) vjíždíme do první zastávky Rio Ajej (bývalého indiánského tábora). Vidím několik zrekonstruovaných chatrčí indiánů Yamanov a Shelkmanov, dokonce si je lze při zastávce prohlédnout zevnitř. Jsou to chatrče z větví, obložené tuleními kůžemi, s vaky na jídlo a vodu, s malými ohništi. Připadám si jak v době kamenné. Nasedám a jedeme dál. Před námi jsou zubaté Mascarena Cascade a přes Kaňon býka (Caňadón del Toro) přijíždíme na konečnou stanici. Ta leží poblíž vstupu do NP Tierra del Fuego. Nasedám s dalšími turisty do busu a pan průvodce nás doprovází na dvouhodinovou prohlídku části parku.
Park v oblasti lesů s mechy, brusinkami a borůvkami byl založen v roce 1960 a má rozlohu 630 kilometrů čtverečných. Jsem 11 kilometrů na západ od Ushuaie. Jezera jako Fagnano jsou neuvěřitelně tyrkysově modrozelená, ve fjordech plavou pstruzi duhoví a lososi. Nádhera. Dostáváme se až k hranici s Chile. Zde rostou zelené bukové porosty. S rostoucí nadmořskou výškou se jejich výška snižuje a v 600 metrech nad mořem jsou již jen keře asi 20 centimetrů vysoké. Rostou zde lišejníky, ale i koberce pestrobarevných květin (mrazy tu téměř nejsou, v létě bývá teplota kolem 10 stupňů nad nulou, srážek bývá kolem 600 milimetrů). Zvěř jsem neviděl, zde se téměř nevyskytuje. Lamy, lišky, vydry, zajíci, bobři a obrovská stáda bílých lam (ovcí) chovaných na farmách žijí severně odtud. Prohlídka parku končí. Stála za 15 argentinských pesos (necelých 100 Kč). Nastupuji zpět do vláčku a navracím se do města plný zážitků z divoké, ale krásné přírody.
Další atrakce jako je výlet katamaránem po zálivech Lapataia a Ensenada, podél majáku Les Eclaireurs (Na konci světa) vynechávám a alší den jedu výletní lodí na souostroví Isla de los Estados podívat se do nejzapadlejšího vězení na světě, které už na štěstí přes půl století neexistuje, je z něj skanzen pro turisty. Můj pobyt na samém obydleném jihu naší planety končí. Odjíždím na letiště a letím letadlem MD-88 argentinské letecké společnosti ARGENTINAS AEROLINEAS na letiště Jorge Newbery (AEP) do Buenos Aires. Ale to už je jiná kapitola a proto i zde můj článek o nejjižnějším městě světa a jeho okolí končí.