Colorado-Golden-Buffalo Bill grave
Při své návštěvě Colorada v srpnu 2006 jsem mimo jiné také navštívil západně od Denveru poblíž městečka Golden Muzeum Buffalo Billa, prodejnu suvenirů o něm a jeho době a samozřejmě nakonec i jeho hrob. Kdyby mi tohle dříve někdo řekl, kam že se dostanu, považoval bych ho za šprýmaře. A vida, stalo se.
A jak vlastně legenda o hrdinovi Divokého Západu vznikla? Jaké byly jeho cesty a osud? V tomto článku se pokusím aspoň částečně tuto hrdinnou postavu dobrodružných knih, které čítali se zatajeným dechem již naši prarodiče a rodiče, charakterizovat a přiblížit jí čtenářům mých stránek.
Buffalo Bill, dodnes nejznámější symbol Divokého Západu, pistolník, stopař, dobrodruh, geniální showman, vlastním jménem William Frederic Cody, se narodil v Iowě, na farmě pana Codyho seniora u městečka La Clair dne 26. 2. 1846. Brzy po Williamově narození se rodina přestěhovala do Kansasu právě v době, kdy byl tento stát úředně „otevřen k bělošskému osídlení“. Chlapci začali říkat Bill a to už mu zůstalo. A ten se měl k světu. Rychle rostl. Měl sice potíže se čtením a psaním, ale jízda na koni a střelba z pušky mu šly náramně dobře. To se mu v budoucnu moc hodilo. Časem se začal setkávat s dobrodruhy, obchodníky, s lovci kožešin a pochopil, že život je džungle a člověk je v ní dravcem. Při svých cestách projížděl prérií, potkával se s bizony i Indiány a nečinil mezi nimi žádné rozdíly. V té době byla v Kansasu napjatá situace. Bill, který sem přišel z průmyslového Severu se setkával i s příznivci otrokářství z Jihu. Jeho otec byl považován za pokrokového člověka a byl při jedné z přestřelek zabit přívržencem otrokářského Jihu. Bill osiřel ve svých necelých jedenácti letech a musel se starat sám o své bytí. Protože výtečně jezdil na koni, dostal místo kurýra u zasilatelské firmy. Ve té době založilo několik podnikavců Ponny Express, rychlopoštu, zajišťující pravidelné spojení osad tisíce kilometrů od sebe vzdálených. Bylo vybudováno osmdesát relays, přepřahacích stanic, stanovišť koní a jezdců. Na jedné z nich byl Bill zaměstnán. Jeho úkolem bylo čekat na poštu, během několika vteřin ji převzít a vyjet tryskem na přiděleném vraníkovi do divočiny desítky kilometrů daleko a tam na další relays předat zásilku, chvíli počkat, převzít nový poštovní balíček a vydat se s ním zpět. To mladého dobrodružného chlapce bavilo a brzy se dočkal pochvaly od šéfů Ponny Expressu za to, že když jednou při doručování pošty na smluveném stanovišti kolegu nenašel, jel dál. Nejel chvíli, ale seděl v sedle 21 hodin a 40 minut, než poštu předal dál. Ujel přitom přes 500 kilometrů, cestou jen vyměnil koně. Stal se tak rekordmanem. Teprve po návratu zpět na svojí relays se dozvěděl, že jeho parťák byl zabit a jen díky jeho odvaze a vytrvalosti byla pošta doručena. Billovi prvně poklepali na ramena. To byl ale teprve začátek.
Problém otrokářství se stal problémem celé Unie a tak v dubnu 1861 vypukla válka Severu proti Jihu. Bill Cody dobrovolně sloužil v armádě Severu. Znal prérii, byl kvalifikovaným jezdcem-kurýrem, později stopařem, zvědem. Zúčastnil se operace generála Hermana, při níž byly sepisovány pod bodáky a kulemi „spravedlivé, pro obě strany výhodné, rovnoprávné dohody“ s „ruďochy“. Pokud to jinak nešlo, byly vypravovány trestné vojenské výpravy proti Indiánům. Z několika z nich se vrátil mladý Cody s desítkami skalpů. Po čtyřech letech jeho Sever vyhrál, Cody byl plukovníkem a svobodné kapitalistické podnikání dostalo po vítězné válce zelenou.
Začala se budovat transkontinentální železniční magistrála od Atlantiku k Pacifiku. Bill se stal ochotně zaměstnancem a staral se o zásobování masem dělníků na železnici. Lovil pro ně bizony. Samozřejmě, že se při lovu střetával i s Indiány, kteří zde měli svá loviště a pro které byla zvířata důležitým zdrojem potravy. S některými bojoval, některé si chytře podmanil, když se spřátelil s několika významnými náčelníky a ti mu pak nebránili v lovu na jejich území. Nejznámějším náčelníkem, kamarádem Buffalo Billa byl náčelník Sedící býk. Bill se tak stal známým lovcem. Byli však slavnější jako například proslulý zabiječ bizonů Comstock. Ten Billa vyzval k soutěži. Ta měla jediné pravidlo. Kdo postřílí za osm hodin více bizonů, je vítězem. Bill jich dokázal zabít 69, zatímco Comstock o dvacet méně! A tak se Cody změnil na Buffalo Billa – Bizoního Billa. A ten se opravdu snažil a za 18 měsíců pobil 4280 bizonů. Skalpy rudochů nepočítal.
Do života Buffalo Billa náhle vstoupil v roce 1869 Edward Zanea Caroll Judson, zvaný „Buntline“ (Vejtaha). Byl to také plukovník americké armády, rváč a opilec, který na „stará kolena“ vstoupil do literatury. Dodal uměleckou fantazii, hmotné prostředky a další nutné věci a přemluvil Buffalo Billa ke spolupráci. Ten rád souhlasil. Velmi brzy vyšla první bufalobilka – Buffalo Bill – král hraničářů.
W. C. Cody se nepoznával, byl vylíčen jako krasavec ušlechtilých vlastností. Král hraničářů neprotestoval, sám se sobě takto líbil. Inu chlap ješita. A líbil se nejen sobě. Po historce, v níž Buffalo Bill z mrzkých pracek padouchů hrdinně vysvobodil bělošskou dívku, květ krásy, se stal slavným hrdinou. Autor „díla“ Buntline pod vlivem úspěchu a potlesku začal chrlit další krví naplněné příhody a za 17 let vyšlo přes 400 románů o bohatýrských skutcích Buffalo Billa. Z mnoha set krkolomných dobrodružství prožil skutečný Buffalo Bill sotva hrstku. Jeho faktické „hrdinství“ končilo zpravidla u nevybíravého vraždění Indiánů (od mládí mezi bizonem a Indiánem nerozlišoval, byl to pro něj jen kus). Legenda však zůstala a dostala se až na divadelní prkna. A ta přece znamenají svět! A tak Bill se svým cirkusem Gread Wild West Show předváděl nejen v Americe pozlacený věk amerického západu. Na cirkusovém programu bylo uvedeno, že nemá s sebou Indiány kvůli úspěchům v aréně, ale aby je vychovával, aby si při putování světem uvědomili, kolik je všude „bledých tváří“ a aby „rudí“ vyřídili svým neposlušným bratřím, že je bláhově směšný odpor hrstky divokých bojovníků, neboť bílých je mnohonásobně více. Diváci show u vytržení napjatě sledovali „poučný program“ a dozvídali se, kdože jsou to ti rudoši. Na konci představení se vždy Buffalo Bill mnohokrát ukláněl a sklízel hodinové ovace. Přesto se do učebnic historie nedostal. Byl jen legendou bílé rasy a své doby.
Buffalo Bill se svými divadelními představeními (film ještě tehdy nebyl) vystupoval v mnoha amerických městech, ale nejen tam. Hráli koncem osmdesátých let 19. století (World´s Wondrous Voyages 1887-92) v Londýně, Paříži, Lyonu, Marseille, Barceloně, Neapoli, Římě, Boloni, Turíně, Benátkách, Innsbrucku, Mnichově, Vídni a dokonce i v tehdy ještě rakousko-uherské Praze. V srpnu 1906 vystupoval se svým cirkusem v show s podtitulem Congress of Routh Riders of the World (Sjezd nejdrsnějších jezdců světa) na území českých zemí (posunovali se třemi vlakovými soupravami) do Brna, Ostravy, Opavy, Přerova, Jihlavy a Českého Těšína. Jejich turné Evropou pokračovalo přes Wroclaw, Lipsko, Berlín, Hamburk, Stuttgart, Strasbourg, Antverpy, Brusel do skotských a anglických měst. Po turné se díky předváděné show jeho proslulost ještě rozšířila a on se stal legendou ještě během svého života. A zůstal legendou i poté, když 10. ledna 1917 zemřel na selhání ledvin. Kondolence posílali nejmocnější muži té doby jako např. anglický král Jiří V., německý císař Vilém II., samozřejmě také americký prezident Woodrow Wilson.
William Frederic Cody je podle svého přání pochován na kopci Lookout Mountain nad coloradským městem Golden v místě, kde rád trávil poslední chvíle svého života a odkud se díval na široké travnaté pláně s pasoucími se bizony. V zeleni stromů a keřů vlaje na stožáru americká vlajka a pod náhrobkem z hrubě přitesaných kamenů odpočívá slavný bílý hrdina se svojí ženou. Hrob je chráněn železnou mříží, aby nikdo nemohl rušit klid zesnulých.
Tak jsem viděl na vlastní oči jak dřevěný muzejní srub s vycpaným bizonem, kterého vlastní puškou skolil Buffalo Bill, jeho uniformy vojenského zvěda, medaile, smlouvy s Indiány, čelenku legendárního Sedícího býka, tomahavky, dýmky míru, plakáty a fotografie z jeho mnoha divadelních představení a her, indiánské kroje, vitríny s dopisy a dary, mnohé lovecké trofeje, hedvábné pytlíčky s prameny vlasů od žen z celého světa, Billových obdivovatelek, tak i místo jeho posledního odpočinku. Postál jsem chvilku a hleděl na jeho „grave“, udělal si foto na památku a skoro mi bylo líto, že nemám s sebou květinku, kterou bych zde položil, stejně jako většina ostatních příchozích, poněkud problémové legendě Divokého Západu.