Král Šalamoun a jeho přísloví
8. 2. 2008
Jméno krále Šalamouna je už přes tři tisíce let synonymem moudrosti a zná ho snad každý. Méně lidí už ale ví, kdo to vlastně Šalamoun byl a v čem jeho moudrost spočívala. Izraelský král Šalamoun, syn krále Davida, stavitel jeruzalémského chrámu, vládl přibližně v letech 961 až 922 př. n. l. Byl mimořádně inteligentní, rozvážný, prozíravý a racionálně a analyticky uvažující muž. A rozum postavil na nejvyšší hodnotovou příčku. V těch časech, tisíc let před Kristem, to bylo něco nevídaného – a málo vídané je to i dva tisíce let po něm. Není proto divu, že se pojem "moudrý jako Šalamoun" stal nesmrtelný. V době, kdy legendární královna ze Sáby, vládnoucí v jižní části Arabského poloostrova, nazývané Araby Šťastná Arábie, navštívila izraelského krále Šalamouna, moudrost tohoto panovníka již přinášela své plody. Šalamoun dostavěl velkolepý jeruzalémský chrám, po mořích se plavila flotila jeho lodí mířící pro zlato a další poklady do daleké země Ofir, největší tavící pece starověku produkovaly pro Šalamouna ohromné množství vzácné mědi. Vládl zemi, kterou v pozitivním slova smyslu potkal "ekonomický zázrak". Ale ani největší genialita a moudrost by nedokázaly změnit svět, kdyby tomu nenahrávaly příznivé skutečnosti. Šalamoun převzal po Davidovi, svém otci, velkou a mocnou říši, vybojovanou v krvavých válkách. Mimo to se Egypt, tehdejší největší mocnost, ještě úplně nevzpamatoval z ničivé invaze "mořských národů". Říše Chetitů, která ležela severně, byla rozvrácená a prakticky neexistovala, asyrsko-babylonští sousedé na východě se na svou slávu teprve připravovali. Všechno, co Šalamoun dělal, bylo výsledkem důkladného zvážení existujících možností a rozhodnutí se pro tu nejprospěšnější věc. Přesvědčivým důkazem královy geniality bylo navázání úzké spolupráce s Féničany. Tito zdatní a mazaní obchodníci, odvážní plavci a šikovní řemeslníci, sídlící v městech na východním pobřeží Středozemního moře, pochopili, že i s mocným sousedem se dá žít v míru. Šalamoun zase pochopil, že bez fénických obchodníků, stavitelů, námořníků, bez jejich obchodních tras, zámořských obchodních stanic svoji napůl zemědělskou vnitrozemní zemi nepozvedne. Země Ofir se v průběhu věků stala pohádkovou říší. V časech krále Šalamouna však přinejmenším Féničané věděli, kde se nachází. Výprava, podnícená Šalamounem, tedy neplula do neznáma. Naopak, mířila na známé, i když velmi vzdálené místo. O tom, kde se Ofir nacházel, polemizují badatelé dodnes. Nejpřijatelnějším místem se zdá být východní pobřeží Afriky. To je ale dlouhé takřka deset tisíc kilometrů. Každá z výprav do Ofiru prý trvala tři roky. Je známo, že daleké plavby se neobešly bez zastávek na doplnění zásob potravin, na opravu lodí, na odpočinek unavených posádek, hlavně veslařů. Dokonce prý někdy námořníci na břehu zaseli obilí a počkali si na sklizeň úrody. V každém případě se tyto výpravy vyplatily, protože jen zlata bylo přivezeno kolem dvaceti tun. Mimo to byly dovezeny i komodity jako stříbro, slonovina, vzácná zvířata. Král Šalamoun nebojoval, neproléval krev a neničil města a země ve válkách. Za jeho vlády se naopak tvořilo, budovalo, vyrábělo, což bylo ve starověku neuvěřitelné a ojedinělé. Na druhé straně si Šalamoun neodpíral ani žádné světské potěšení. V tom si byl s ostatními panovníky roven. Říká se, že měl sedm set manželek a tři sta konkubín. Zdá se, že by to mělo být naopak, ale Šalamoun masově praktikoval politiku dynastických manželství. A tak se v jeho harému setkaly Chetitky, Moabčanky, Amočanky a mnohé další cizinky, dcery vládců, s nimiž Šalamoun udržoval mírové vztahy. Dokonce si vzal i faraonovu dceru. Po Šalamounově smrti se říše rozdělila na dvě části – severní Izrael a jižní Judeu. Během dvou set let obě země zanikly a přišlo známé babylónské zajetí a již nikdy se nezopakovaly slavné časy izraelského království. Podle Starého zákona se tak stalo rozhodnutím Hospodina, ale spíše na tom nesou vinu Šalamounovi následovníci, kteří ani zdaleka nevládli s takovou moudrostí. Ta se totiž, na rozdíl od říše, nedala zdědit.
V další části článku následuje ze tří a půl tisíců Šalamounových přísloví výběr tří, nikoliv tisíců, ale tuctů.
Bída a hanba tomu, kdo odmítá poučení, kdo však na domluvy dá, bude vážený.
Být trpělivý je lepší, než být silný, umět se ovládat, než města dobývat.
Hlupák je přesvědčen, že jde správně, kdo je moudrý, nechá si poradit.
Hříšníky stíhá neštěstí, spravedlivým je štěstí odměnou.
Chloubou mladých je jejich síla, ozdobou starců jsou jejich šediny.
Jako sníh létu, jako sklizni déšť, asi tak sluší tupci čest.
Jméno je cennější, než spousta peněz, nad stříbro a zlato je být oblíben.
Jsi-li moudrý, moudrost vyplatí se ti, jsi-li drzoun, sám na to doplatíš.
K čemu jsou peníze v rukou tupce? Když nemá rozum, moudrost nekoupí!
Kdo hledá dobro, nalezne přízeň, kdo čeká neštěstí, také se dočká.
Kdo hlídá jazyk ve svých ústech, opatruje svou duši před trápením.
Kdo chodí s moudrými, bude moudrý, kdo se kamarádí s tupci, ztroskotá.
Kdo se má rád, snaží se získat rozum, kdo rozvahy se drží, štěstí dosáhne.
Kdo šetří rákosku, nenávidí své dítě. Ten, kdo miluje, včas je potrestá.
Kdo získal poznání, ten šetří slova, rozvážný člověk má vzácnou povahu.
Komu jde o spravedlnost a soucit, nalezne život, spravedlnost a slávu.
Korunou starců jsou jejich vnuci, ozdobou synů otcové.
Lenoch si ani úlovek neupeče, píle je pro člověka cenný majetek.
Lepší chudý poctivec než prolhaný pitomec.
Lepší je bydlet někde v poušti, než se ženou hádavou a nevrlou.
Moudrý má doma vzácné, přepychové zboží, bláhový člověk ale všechno utratí.
Moudrý syn přijímá otcovo poučení, drzoun však neslyší ani na hrozby.
Na podzim se lenochu nechce orat, o žních mu nezbude než jít žebrat.
Poslechni radu, přijmi poučení, abys byl moudrý propříště.
Požehnaný je ten, kdo je štědrý; i o chleba se dělí s chudákem!
Přátel má kdo přátelsky se chová, bližší než bratr je ten, kdo miluje.
Pýcha předchází pád, slávu předchází pokora.
Rozumné srdce sahá po poznání, moudré uši prahnou po vědění.
Rychle nabyté jmění se rychle rozuteče, kdo shromažďuje po hrstkách, bude bohatý.
Šílenec je, kdo rukou upíše se, kdo za bližního složí záruku.
Tupci nemá cenu nic říkat, moudrostí tvých slov by pohrdl!
Tupci se raději obloukem vyhni, v jeho rtech vědění jistě nenajdeš.
Viděl jsi člověka, jenž si připadá moudrý? Má menší naději, než pitomec!
Víno je drzoun a pivo křikloun; kdo za ním vrávorá, nezmoudří.
Zasvěcuj dítě do jeho cesty – nesejde z ní, ani když zestárne.
Zlomyslní mají v srdci jen faleš, mírumilovní žijí v radosti.