Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Noc kostelů 2011 v Plzni

26. 5. 2011

 

Noc kostelů – 27. 5. 2011 – Plzeň
 
Noc kostelů 2011 je pozváním všech lidí dobré vůle ke společnému setkání a k objevování krásy křesťanských výtvarných a architektonických pokladů, projevem kreativity a důvěry v život u lidí, kteří chrámy stavěli a zdobili, ale i u těch, kteří je dnes obývají a chtějí se podělit o svou víru, o svůj život a svoje osobní obdarování a dovednosti, je nabídkou zakotvené křesťanské spirituality, modlitby a služby potřebným, znamením živé spolupráce křesťanských církví (ekumenismus), která zaceluje rány vzniklé v minulých staletích.
           Myšlenka otevřít kostely v noci se zrodila ve Vídni a rychle se rozšířila po Rakousku i celé Evropě. A tak vznikla tradice - otevřít co nejvíce kostelů poslední květnový pátek a ukázat návštěvníkům i místa, která nejsou jindy přístupná.  Poprvé se Noc kostelů u nás konala dne 29. 5. 2009, podruhé dne 28. 5. 2010. Noc kostelů v roce 2011 se tedy konal potřetí a jistě se budou Noci kostelů konat i v létech příštích.
 
Farní kostel svatého Bartoloměje, od roku 1993 zároveň katedrála plzeňského biskupa, je velkolepou gotickou stavbou, vybudovanou na konci 13. století. Stojí uprostřed hlavního plzeňského náměstí (náměstí Republiky). Celá stavba je vybudovaná od základů až ke krovu z hrubozrnných pískovcových kvádrů. Na vnější straně měří i s opěrnými pilíři 57,6 metrů na délku a 26 metrů na šířku. V průčelí stávaly původně dvě věže, z nichž jižní, poškozená požárem v roce 1525, byla snesena do výše boční lodi. Severní věž, vysoká ve zdivu 56,3 metrů dostala po vyhoření roku 1835 nynější štíhlou jehlancovou střechu vysokou 46 metrů. Celková výška věže 102,3 metrů z ní činí nejvyšší chrámovou věž v České republice. Přízemí věže je sklenuté, hořejší patra jsou dřevěná. V nejvyšším patře jsou zavěšeny zvony a nad nimi umístěny velké hodiny. Trojlodí chrámu je rozděleno třemi páry oblých mohutných pilířů na tři stejně vysoké lodi s hvězdicovitou klenbou. V obou bočních lodích se nacházejí 4 obrovská hrotitá okna s bohatými kružbami. O něco užší a nižší pětiboké kněžiště je sklenuto třemi poli žebrové křížové klenby a osvětleno sedmi úzkými vysokými okny s jednoduchými kružbami. K jižnímu boku presbytáře přiléhá známá Šternberská kaple, vystavěná v pozdně gotickém slohu a sklenutá visutým svorníkem.
Hlavní oltář byl zhotoven roku 1883 podle plánů architekta Josefa Mockera od vídeňského řezbáře Josefa Leimra v novogotickém slohu. Nejcennější a nejznámější uměleckou památkou kostela je starobylá milostná socha Panny Marie (tzv. Plzeňská Madona), stojící ve výklenku na hlavním oltáři. Pochází ze 2. poloviny 14. století z tzv. „období krásných madon“. Je vytesána z opuky, měří 1,34 metru a patří k nejvzácnějším gotickým památkám u nás vůbec. Pro zajímavost – kolem roku 1750 bylo v kostele sv. Bartoloměje 33 oltářů.
Na kruchtě se nacházejí obrovské varhany, zhotovené roku 1894 varhanářem Emanuelem Petrem v Praze. Na pilíři kruchty je umístěn obraz sv. Maří Magdaleny od D. Tintoretta z roku 1586.
Kolem chrámu se až do vlády Josefa II. rozkládal hřbitov a dvě kostnice, zbudované roku 1728. Staré původní zvony byly zničeny při velkém požáru severní věže roku 1835 (nejstarším z nich byl „sv. Vít“ z roku 1411). V současnosti má chrám pět novějších zvonů.
Za zmínku stojí ještě mariánský sloup, stojící na náměstí, severovýchodně od kostela. Postavila ho plzeňská obec v roce 1681 na odvrácení morové rány.
Samozřejmostí jsou každodenní bohoslužby sloužené v této katedrále, s hlavní farní mší svatou v neděli v 10.30 hodin. Během nedělní bohoslužby je možné si pravidelně poslechnout Scholu od katedrály sv. Bartoloměje, která za zvuku varhan doprovází lid při zpěvu.
Farnost u katedrály svatého Bartoloměje je největší farností plzeňské diecéze a má několik zvláštností. Jednou z nich je, že se na jejím území nalézá sídlo plzeňského biskupství. Proto se v roce 1993 stal farní kostel svatého Bartoloměje sídelním kostelem – katedrálou – plzeňského biskupa. Na území farnosti jsou další kostely, v nichž se konají pravidelné bohoslužby: Kromě již zmíněné katedrály svatého Bartoloměje je to kostel Nanebevzetí Panny Marie u bývalého františkánského kostela, ve Františkánské ul., blízko náměstí Republiky (text níže).
Do farnosti patří také Meditační zahrada v Doudlevcích s kaplí svatého Maxmiliána Kolbeho. (Nachází se za Tyršovým mostem vlevo jako „Památník obětem zla“).
Dne 31. 12. 2004 byly do farnosti přičleněny farnosti Chotíkov (s kostelem Povýšení Svatého Kříže z roku 1834) a Malesice (kostel Svatého Jiří z roku 1597) a v roce 2008 Vejprnice.
S platností od 1. září 2007 byla zřízena nová farnost Plzeň–Bory a kostel sv. Jana Nepomuckého, na Chodském náměstí se stal farním kostelem této nové farnosti.
S platností od 1. března 2010 zřídil Mons. František Radkovský Římskokatolickou farnost Plzeň-Západ. Farním kostelem se stal kostel sv. Vojtěcha ve Vejprnicích. Do jeho farnosti spadá i kostel sv. Jiří v Malesicích a krypta ve Skvrňanech na Křimické 73.
Po založení plzeňského biskupství se stala starobylá budova arciděkanství na náměstí Republiky č. 35 sídlem biskupa, a proto byl farní úřad – arciděkanství – přestěhován do postupně rekonstruovaného františkánského kláštera u kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Františkánské ulici 11. Zde jsou kanceláře farního úřadu, velký sál, v němž se konají slavnostní shromáždění, katecheze a zkouší zde plzeňské schóly.
 
Sbor Karla Farského CČSH v Plzni  
Kostel byl postaven německou lutherskou církví (dnes naproti Divadlu J. K. Tyla) poté, co toleranční patent umožnil nekatolíkům stavět své kostely. Základní kámen kostela byl položen dne 29. června 1865. Stavbou byl pověřen stavitel Václav Daniel. Součástí stavby byla přilehlá budova, škola, byty a úřadovny.
           Sloh budovy a kostela byl nevyhraněný, svými románskými, gotickými a renesančními prvky se řadí do slohu tzv. eklekticismu. První otevření neboli posvěcení kostela se stalo dne 8. září 1869. Věž byla přistavěna Edvardem Krochem v roce 1895.
           Během osvobozování Plzně americkou armádou byl kostel vážně poškozen. Dne 6. 5. 1945 byl kostel přidělen Revolučním národním výborem v Plzni církvi československé husitské. Od roku 1950 byl sídlem plzeňské diecéze.
           Jméno dnes kostel nese po prvním patriarchovi Dr. Karlu Farském, který jako katolický kněz právě v Plzni působil. Stavba je v seznamu památkových objektů. Interiér je zajímavý mj. historickými funkčními varhany a obrazem Vzkříšeného od malíře C. J. N. Hemerleina (1868).
           Objekt byl po mnoha létech socialistické devastace zrekonstruován v roce 1990.
 
Pravoslavný chrám sv. Anny
Kostel a klášter (u Branky) byl postaven plzeňským architektem Jakubem Augustonem mladším. Ten žil v letech 1670–1735. Vyučen byl štukatérem, ale stal se předním plzeňským stavebním podnikatelem. Postavil i jiné důležité plzeňské stavby jako například dnešní biskupství, Gerlachovský dům v Dřevěné ulici, solnici (zbořená) a dostavěl františkánský klášter a kostel.
Kostel má jednotné zařízení, které bylo pořízeno před první polovinou 18. století. Hlavní oltář je zasvěcen sv. Anně, boční oltáře jsou zasvěcené Panně Marii, sv. Aloisovi a sv. Dominikovi. Celek doplňují oltáře sv. Jana Nepomuckého a sv. Kateřiny Ricci. Velmi cenná je i kazatelna a intarsované lavice. Umělecká úroveň barokního vybavení je vysoká a vyvážená. Po roce 1952 byl zřízen ikonostas, který je nutnou součástí pro pravoslavný ritus.
Roku 1711 hraběnka Kateřina Vratislavová z Mitrovic vykoupila domy u Litické brány pro stavbu kláštera, roku 1712 byl položen základní kámen, v roce 1714 byly dominikánky uvedeny do nového kláštera, v roce 1735 byl dostavěn kostel a vysvěcen. V roce 1782 po 70 letech existence byl klášter v rámci josefínských reforem zrušen. V roce 1786 klášter s kostelem koupilo město Plzeň, které zde zřídilo hlavní školu a gymnasium, roku 1804 gymnasium převzali premonstráti z Teplé a rozšířili jej o filosofická studia. V roce 1878 vzniklo v několika místnostech nové městské muzeum, roku 1924 bylo zrušeno gymnasium premonstrátů a klášter byl využíván jako byty a sídlo různých podniků. V roce 1950 byla v klášteře zřízena Státní studijní knihovna (dnes Státní vědecká knihovna). Roku 1952 byl kostel zapůjčen pravoslavné církvi. Roku 1953 byla zahájena rekonstrukce klášterní budovy, ukončena byla v roce 1959.
 
Kostel Maranatha Evangelické církve metodistické je v centru města na konci prostoru rozšířené Husovy třídy (Husova 14). Byl postaven metodistickou církví v roce 1926, podle návrhu pražského architekta Josefa Blechy. Celá stavba je charakteristická prostým, ale výtvarně zdařilým pojetím moderní stavby, oproštěné zcela od jakéhokoliv dekorativismu. Slohově je nejblíže ke kubismu, který se projevuje v poměrně jednoduché hmotě, římsách a zdůrazněných šabránách oken. Interiér je ještě jednodušší. Hlavním výtvarným prvkem je kubisující rám-portál v čele sálu a jednoduchá linie galerie. Ostatní prostory mimo sál jsou řešeny architektonicky čistě účelově.
 
Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Františkánské ul. poblíž náměstí v Plzni je známý také jako „kostel u františkánů“. Až do komunistické diktatury totiž skutečně sloužil jako kostel přilehlého františkánského kláštera, který patří mezi nejstarší dochované plzeňské stavby. Byl založen zároveň s městem v roce 1295, s městem vyrostl, skvěl se i trpěl jeho zkázou. Po husitských válkách a stavovském povstání byl dvakrát vyzdvižen z ruin a právě v současnosti probíhá jeho třetí znovuzrození.
           Kostel se může honosit basilikálním trojlodím s protáhlým presbytářem uzavřeným pěti stranami osmiúhelníka. Jeho překrásné klenby byly vztyčeny ve druhé polovině 15. století. Pozoruhodné jsou také bohatě plasticky řešené konsoly přípor s figurálními a rostlinnými náměty. Okna jsou členěna gotickými kružbami. Ve 2. polovině 17. století byla ke kostelu přistavěna kaple sv. Antonína. V barokní době vytvořili františkáni vstupní průčelí kostela a upravili kruchtu, jejíž raritou jsou zdobené chórové lavice, v nichž se řeholníci modlili breviář, umístěné velmi netypicky za varhanním strojem.
V současné době patří kostel k Římskokatolické farnosti u katedrály sv. Bartoloměje. Klášter je pak využit jako její sídlo a zároveň pastorační centrum. V křížové chodbě kláštera sídlí Diecézní muzeum, které je však v současné době v rekonstrukci a je až do odvolání uzavřeno.
 
Kostel sv. Jana Nepomuckého patří do římskokatolické farnosti Plzeň-Bory. Byl vystavěn v letech 1908–1911 v Plzni na Borech především díky řeholníkům z Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele neboli Kongregace Redemptoristů, a proto se mu dodnes mezi lidmi říká „U Redemptoristů“.
           O svátku sv. Jana Nepomuckého v květnu 1910 byl posvěcen základní kámen kostela. V dubnu 1911 byly dokončené obě věže, měřící 63 metrů. Počátkem srpna 1911 byly na věž umístěny 4 zvony, naladěné podle melodie benediktinských zvonů v Jeruzalémě.
Vstupní portál tohoto pseudorománského kostela je bohatě ozdoben štukatérskými prvky od známého akademického sochaře Vojtěcha Šípa, žáka Myslbeka. Vstupní portál má tři vchody. Chrám je trojlodní, přes 50 metrů dlouhý, z toho loď měří 34 metrů.
Okna byla díky dobrodincům vyplněna vitrážemi s obrazy světců. V prostoru pod kůrem na evangelní straně byla vybudována Zpěvní síň, odkud vedou schody na kůr. Kruchta je přístupná i dalším vchodem, a to z epištolní strany chrámové předsíně. Také známá a oblíbená plzeňská schola „U Redemptoristů“ působí již od počátku historie kostela.
Po levé straně presbytáře je sakristie a malá předsíňka, z níž vedou schody do Družinské kaple, umístěné v patře nad sakristií.
Klášter Otců Redemptoristů, kde je dnes pracoviště Policie ČR, byl postaven až po roce 1930 a sídlila v něm nejpočetnější řeholní komunita v Plzni, takže i za období socialismu se zde stále říkalo „U Redemptoristů.“ V roce 1950 byl klášter státem zabrán a řeholníci vyhnáni a je tomu tak dodnes a že by se blížila nějaká změna není v dohledu.
Z osudů kostela je třeba si ještě připomenout období konce 2. světové války, kdy na prostranství Chodského náměstí, přímo před kostelem sv. Jana Nepomuckého, došlo dne 6. 5. 1945 v ranních hodinách k likvidaci německého ostřelovače americkými vojáky. Památkou na tyto boje byly donedávna patrné stopy po střelách na průčelí kostela svatého Jana Nepomuckého (snad jen podiv jednoho z amerických vojáků, který zde byl na Slavnostech svobody po více jak půl století poté a zhlédl stopy svého osvobozování města Plzně došlo k opravě fasády kostela).
Dnes je kostel po generální rekonstrukci exteriéru, opraven byl interiér, pořízena ozdobná mříž, oddělující prostor pod kruchtou od vlastní chrámové lodi a umožňující celodenní adoraci věřících v kostele. V roce 2005 byla dokončena generální oprava varhan, které patří mezi nejlépe zachované nástroje romantického typu v České republice.
Kostel sv. Jana Nepomuckého je výraznou dominantou Plzně. Výzdoba interiéru chrámu (včetně květinové výzdoby) je jednou z nejlepších v Plzni.
 
Českobratrská církev evangelická – kostel západního sboru ČCE
Tento kostel na Jižním předměstí byl postaven za necelý rok během roku 1925 významným českým architektem Bohumilem Chvojkou. Dekorativní výmalba stěn i kopule spolu s dřevěným interiérem vytvářejí v kostele příjemnou atmosféru. Zajímavostí života sboru jsou už 50 let pravidelně pořádané večerní bohoslužby s hudbou. K vidění i slyšení jsou zde nejen velké píšťalové varhany z minulého století, ale i pěkně restaurovaný barokní varhanní pozitiv. Českobratrská církev evangelická je křesťanská církev, která věří v Boha, zjeveného v Ježíši Kristu a dosvědčeného v Bibli i ve skutcích a činech, které konal a koná. Tato víra ji spojuje s křesťany všech vyznání a všech dob. Navazuje na tradice České reformace. Hlásí se k odkazu Mistra Jana Husa a Jana Ámose Komenského. Vznikla v roce 1918 dobrovolným sloučením evangelických církví povolených v našich zemích tolerančním patentem. Jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona.
 
Korandův sbor Českobratrské církve evangelické v Plzni patří mezi 242 sborů působících v České republice. Kostel je postaven do vnitrobloku a je přístupný sborovým domem z Anglického nábřeží č.13.
ČCE je křesťanská církev, která věří v Boha živého, zjeveného v Ježíši Kristu a dosvědčeného v Bibli. Je církví protestantskou vycházející z české a evropské reformace. Hlásí se k odkazu Mistra Jana Husa a Jana Amose Komenského. Považuje se za část všeobecné církve Kristovy, a proto se snaží udržovat dobré vztahy s křesťany všech vyznání, je ekumenicky otevřená. Hlavní snahou ČCE je tlumočit všem lidem evangelium, tedy radostnou zprávu o dobrém Božím záměru se vším stvořením. Podle sčítání lidu na počátku 21. století se ke členství v ČCE hlásilo více než sto tisíc občanů ČR.
Společenství Korandova sboru vzniklo na začátku 20. století. Kostel byl postaven v roce 1936 ve funkcionalistickém slohu architektem Jaroslavem Fišerem. Svým kruhovým půdorysem odkazuje k nejstarším sakrálním stavebním památkám na Plzeňsku. Součástí stavby je i kolumbárium v kryptě.
K životu i práci ČCE patří péče o potřebné, nemocné a slabé jako výraz lásky k bližním. Tento praktický důraz křesťanského života je nejvíce patrný v práci Diakonie ČCE. Korandův sbor podporuje středisko Diakonie v Plzni.
Pravidelný program v Korandově sboru: neděle – 9.30 – bohoslužby, čtvrtek – 18.00 – biblická hodina pro dospělé, pátek – 16.00 – biblická hodina pro děti, 20.00 – biblická hodina pro mládež, sejití dalších skupin (senioři, pěvecký sbor, střední generace) – ve vyhlášených termínech
 
Kostel sv. Mikuláše
Uplynulo už více než 600 let co na své vinici zvané „Mitterwald“ vystavěl plzeňský měšťan Vít Malíř roku 1406 kostel ke cti svatého Mikuláše a sv. Jana Křtitele. Stavba byla situována na skalnatém ostrohu, který prudce spadá k řece Radbuze, a která jej až do své regulace roku 1935 přímo obtékala. Patrně hned po Vítově smrti zakoupilo město pozemky kolem kostela za účelem zřídit zde hřbitov. Svolení ke zřízení hřbitova dal sám král Václav IV. dne 12. září 1414. Vlastní kostel byl jednolodní, v gotickém slohu, presbytář je zaklenut klenbou a strop v lodi byl plochý-trámový. Velkých stavebních úprav se kostel dočkal roku 1599 za přispění mecenášky plzeňských kostelů Anny Haufové. Toto období připomíná nad oltářem erb Anny Haufové s uvedeným letopočtem. Kolem roku 1740 došlo k barokizaci kostela. Prodloužením kaple sv. Anny směrem k západu vznikla nižší postranní loď s plochým stropem, která byla s kostelní lodí propojena prolomením půlkruhových arkád.
Z doby barokní pochází také hlavní portál kostela od Štěpána Šifra se sochou sv. Mikuláše. Z barokního mobiliáře je třeba připomenout ranně barokní oltář od plzeňského měšťana Mikuláše Mirobela z Treuhofu z roku 1642, sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1713; v současné době odstraněné rozvilinové oltáře, kříž na jižní stěně kostela, pocházející z Kalvárie ve vítězném oblouku odstraněné v roce 1953.
Období klasicismu připomínají v kostele náhrobek Vincence hraběte Morzini a náhrobek Antonie Trochařové, rozené Fáberové (v kapli sv. Anny). Další důkladnou opravou prošel kostelík v roce 1880. Roku 1909 byla z jižní strany přistavěna nová, dnešní sakristie pro potřebu otců Dominikánů, kterým kostel sloužil v létech 1910-1913, než se postavil kostel Panny Marie Růžencové s klášterem na Jiráskově náměstí (viz níže). Změnou poměrů po roce 1989 nastaly pro kostel zlé časy. V roce 1990 byl kostel celkem 6x vykraden a tak zmizela valná část mobiliáře. Zkázu kostela mělo přinést poslední vykradení v noci ze 21. 12. na 22. 12. 1990, kdy byla zapálena v sakristii skříň. Vlastní kostel měl lehnout popelem prostřednictvím ohně založeného pod dřevěným schodištěm na kůr, který se ale jako zázrakem nerozhořel a uhasl dříve, než stačilo schodiště chytnout. V roce 1993 byl kostel předán do správy řeckokatolické církve a od té doby se zde slouží svatá liturgie východního obřadu. A to už se začíná psát jeho nová historie.
Zmíním se částečně i o přilehlém hřbitově: Kostelík se hřbitovem pro svoji polohu za městem sloužil z počátku pro pohřbívání chudiny z okolí. Od 16. století se sem pak mohli pochovávat i nekatolíci. Slávu hřbitovu jakožto „Plzeňskému Slavínu“ přineslo v 18. století nařízení císaře Josef II. z roku 1784 o zrušení hřbitovů uprostřed města. Původní nejstarší část hřbitova se nachází jižním směrem od cesty ke kostelu. Část na sever byla městem přikoupena roku 1848. Hlavní hřbitovní brána pochází z roku 1849 a je v klasicisním slohu. Železná vrata hlavní brány vyrobila firma J. Klotz dle návrhu architekta Františka Auera z roku 1876. Hlavní železobetonový kříž dodala v roce 1911 plzeňská stavební firma Müller a Kapsa.
Hřbitov byl pro potřeby do kopaných hrobů uzavřen dne 31. prosince 1901, ale do zděných hrobek se mohlo pochovávat až do roku 1910. Plánované rozšíření Mikulášské třídy bylo podnětem pro likvidaci hřbitova, s ní se začalo dne 5. 9. 1966 a ta měla za následek likvidaci všeho cenného, krásného a výjimečného, co činilo toto místo tak slavným a působivě jedinečným. I ty zbývající náhrobky, které byly jako významné přemístěny do staré části hřbitova, propadají bohužel zvláště po roce 1989 nenávratně zkáze. A to jsou zde pochováni např. J. K. Tyl, strýc B. Smetany profesor J. F. Smetana nebo Emil Škoda, zakladatel Škodových závodů.
 
Kostel Všech svatých na Roudné je postaven v románském slohu jako farní kostel. Roku 1322 byla uveřejněna první písemná zmínka o kostele, roku 1380 byl kostel přestavěn ve vrcholně gotickém slohu. Za husitských válek byl kostel poškozen, roku 1460 došlo k posvěcení opraveného kostela.
           Roku 1590 došlo k zaklenutí lodí kostela a k provedení renesančních maleb. V dubnu roku 1945 byl kostel zasažen bombami, které zničily jeho hlavní oltář.
Roku 1974 byly zahájeny opravy kostela skupinou aktivistů, aby roku 1995 byl kostel slavnostně znovu otevřen pro veřejnost. Mezi významná umělecká díla patří: Renesanční malby z konce 16. století, skupina Ukřižování ve vítězném oblouku, náhrobníky děvčete Beatrix de Buchet, náhrobek Jana Lemona. Na hlavním oltáři je kopie tzv. františkánské madony, nejstarší madony v Plzni.
 
Kostel Panny Marie Růžencové na Jiráskově náměstí 30/814 se začal stavět dne 1. května roku 1912. Plány vypracoval architekt Antonín Möller, stavitel z Varnsdorfu. Stavbu prováděl architekt Eduard Sochor z Prahy. Nejprve byly vykopány základy pod věž, vybetonovány základy pod kostelní pilíře a vyzděny ostatní základy. Dne 15. srpna roku 1912 byl za velké účasti lidí posvěcen základní kámen v presbytáři. V listopadu roku 1912 byly již betonovány stropy kostela a stavěny krovy. Přes zimu byly práce přerušeny a opět obnoveny na jaře roku 1913. Práce pokračovaly tak rychle, že dne 15. května roku 1913 byl stavěn krov na klášteře a 25. července téhož roku byl vztyčen kříž na věži kostela. Celá novostavba byla odevzdána svému účelu dne 30. října roku 1913, kdy kostel posvětil arcibiskup pražský Lev kardinál Skrbenský za obrovské účasti lidu. První mše svatá zde byla sloužena dne 1. listopadu roku 1913. Na hlavním oltáři byl jen svatostánek, na bočních jen oltářní kameny. Kostel byl ještě bez lavic.
          Kostel Panny Marie Růžencové je vybudován ve slohu modernizované basiliky. Je trojlodní s příčnou lodí a s kaplovými přístavbami. Prostřední loď je oddělena od bočních mocnými sloupy, které nesou postranní galerie a rozšiřuje se v příčnou loď, do níž ústí 12 metrů široký presbytář. Ten je vyvýšený o 4 stupně nad loď kostela. Kostel je dlouhý 55,27 metrů, příčná loď je 24 metrů široká. Výška kostela od podlahy ke kazetovému stropu je 13 metrů.
V kostele je celkem 5 oltářů. Nad svatostánkem hlavního oltáře je sousoší panny Marie Růžencové. Na tomto sousoší pod sochou Panny Marie klečí proti sobě dva největší světci dominikánského řádu – sv. Otec Dominik, zakladatel a sv. Pius V., papež. Nad celým oltářem se pne baldachýn. Uměleckým dílem je svatostánek, který je zdoben reliéfy dvou klečících andělů, klasů a révy, tepanými ručně v mědi a pozlacenými, podle návrhu bratra Pantaleona z řádu benediktinského v Emauzích. Po stranách jsou dva oltáře – Božského Srdce Páně a sv. Josefa, které byly pořízeny roku 1923. Na oltáři sv. Josefa jsou novější sochy sv. Václava a sv. Ludmily z lipového dřeva, polychromované a zlacené od firmy Charvát z Kutné Hory. Na oltáři Božského Srdce páně jsou sochy svaté Zdislavy a blahoslaveného Česlava z roku 1949, kdy je dne 22. května posvětil P. Ambrož Svatoš. Křížová cesta a zpovědnice jsou z roku 1914, kazatelna je z roku 1930.
Věž kostela je vysoká 56,75 metrů. Je opatřena hodinami z roku 1923. Na věži jsou tři zvony. Jmenují se Tomáš (1913), Václav (1952) a Josef (1999). Architektonicky velmi hodnotný kostel s klášterem postavený pod vlivem německé moderny a doznívající secese byl dne 7. 4. 1999 prohlášen za kulturní památku. V rámci plzeňského urbanismu představuje areál kláštera dominikánů mimořádně významný celek.
 
Kostel sv. Martina a Prokopa v Lobzích je jednolodní novogotická stavba z roku 1906, která byla vystavěna z darů obyvatel obce v letech 1904–1906. Kostel sloužil pro obec i pro vedle stojící měšťanskou školu a budova vedle kostela byla domem katechety. Od roku 1933 se stal kostel filiálním kostelem farnosti P. Marie Růžencové na Slovanech, kterou mají ve správě bratři dominikáni. V roce 1944 byl kostel náletem poškozen a postupně byl opravován až do roku 1949.
           V roce 1950 byli dominikáni internováni a kostel zůstal bez duchovní správy. Střídali se v něm různí kněží.
Po čtyřiceti letech v podstatě chátrání pod komunistickým dohledem byla budova vedle kostela v květnu roku 1990 nabídnuta Antonínovi Hýžovi k restituci. Ten jí dne 10. května 1990 nabídl salesiánům. Tím začala současná historie kostela sv. Martina a Prokopa, který dostali do správy právě salesiáni. V letech 1994-95 probíhala přístavba kostela s kanceláří, farním sálem, klubovnou a sociálním zařízením. V roce 1996 byla postavena protihluková stěna před kostelem. S kostelem je spojená stříškou, odhlučňuje kostel od provozu na frekventované silnici a vytváří zázemí a ochranu před nepříznivým počasím pro lidi shromážděné před vchodem do kostela. Rekonstrukce interiéru kostela sv. Martina a Prokopa byla realizována v roce 1997. Úpravy interiéru probíhaly podle uměleckého návrhu akademického malíře Vladimíra Havlice z Plzně.
Výtvarný motiv na dlaždicích symbolizuje sen Dona Boska o cestě růžovou alejí. Presbytář má nyní kruhový tvar se třemi schody z mramoru. Uprostřed kruhu stojí zkrácený a upravený původní mramorový oltář. Mramorový je i podstavec k ambonu. Byla vytvořena gotická římsa na obou podélných stěnách a kolem vítězného oblouku, nová elektroinstalace s novým osvícením a s osmi zavěšenými lustry. Provedeno bylo i ozvučení kostela. Dále bylo instalováno plynové ústřední topení. Vstup do chodby přístavby byl rozšířen o nové dveře. Další práce na interiéru kostela přerušila přístavba Salesiánského střediska mládeže. Podle návrhu akademického malíře Vladimíra Havlice se začalo pracovat na novém retábulu, které nebylo ještě úplně dokončeno, když mistr zemřel. Dokončilo se až v roce 2006 akademickým malířem Janem Coufalem a bylo slavnostně posvěceno panem biskupem 25. května 2006.
 
Kostel svatého Jiří v Plzni-Doubravce
Oblast kolem soutoku Mže a Úslavy byla osídlena od pozdní doby kamenné. Nad nedalekým Bukovcem existovalo do přelomu 9. a 10. století slovanské hradiště. I po jeho zániku kolem roku 900 zde zůstaly některé osady. Archeologické nálezy svědčí o tom, že u dnešního kostela existovalo kolem poloviny 10. století již křesťanské pohřebiště.
Pulkavova kronika uvádí jinde nedoloženou zprávu o založení benediktinského konventu v zimě 992/993 v místě zvaném Kostelec v okolí Staré Plzně svatým Vojtěchem.
Nejstarší podoba a funkce dnešního kostela je nejistá. Nelze vyloučit ani jeho vznik jako vlastnické kaple feudálního sídla na přelomu 10. a 11. století, neboť prostor dnešní lodi byl prokazatelně podélně přepažen a částečně asi patrový. Souvislosti s panským sídlem by odpovídalo i zasvěcení rytířskému světci Jiřímu.
Areál byl zcela jistě opevněn příkopem, napouštěným z řeky Úslavy. Nejpozději ve 12. století získali zdejší podací právo břevnovští benediktini. Někdy ve 14. století došlo k odstranění dělící stěny a patra a objekt se změnil na klasický (byť opevněný) kostel. Ten sloužil potřebám osídlení, které se v několika etapách přesouvalo a rozrůstalo či téměř zanikalo v prostoru dnešní Doubravky. Od počátku 16. století se prostor dostal do zájmu města Plzně, což vyvrcholilo převzetím podacího práva roku 1565. Kostel prošel pod městskou správou řadou úprav (zejména barokizace ve II. čtvrtině 18. století a puristická úprava v letech 1912–13), v letech 1863–1905 byl ve třech vlnách rozšířen hřbitov. Přitom zanikla i stará kostelní škola. Od roku 1849 je u hřbitovní zdi z vnějšku hrobnický domek. Nedostatek prostoru na původním malém hřbitově řešila od II. čtvrtiny 18. století barokní kostnice severně od kostela.
           Zatím poslední opravou kostel prošel v 90. letech 20. století a v prvním deceniu 21. století (v roce 2001 proběhla zatím poslední etapa oprav týkající se fasády věže a jejího krovu s krytinou a v letech 2006-09 byla opravena fasáda kostela).
Hřbitov je stále funkční. Kromě mnoha honosných hrobek významných plzeňských rodin je na něm i náhrobek Stanka Vodičky, jednoho z vůdců Rumburské vzpoury, popraveného po jejím potlačení roku 1918.
 
Plzeň-Doudlevce, kaple sv. Maxmiliána Kolbeho, Památník obětem zla
V areálu Památníku obětem zla se nachází jedna z nejmladších církevních staveb (1995), kaple sv. Maxmiliána Kolbeho. Je dílem plzeňských architektů – Ing. J. Soukupa a Ing. J. Opla. Vnitřní výzdobu tvoří obrazy akademického sochaře Romana Podrázského, který je i autorem křížové cesty v podobě 12 pískovcových plastik, umístěných v meditační zahradě.
 
ECM Plzeň 1-Lochotín
Sborový dům z roku 1999 se nachází na křižovatce ulic Studentská a Plaská, na dolním okraji Bolevecké návsi.