Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jurij A. Gagarin

12. 4. 2011

 

J. A. Gagarin
 
Verze 1:
Jurij Alexejevič Gagarin ve své kosmické lodi Vostok jedenkrát obletěl Zemi. Přesto to však byla událost, která změnila svět.
V Sovětském svazu byla dne 12. dubna 1961 vypuštěna na oběžnou dráhu kolem Země první kosmická loď Vostok s člověkem na palubě. Kosmonautem pilotem kosmické lodi Vostok je občan Svazu sovětských socialistických republik letec major Jurij Alexejevič Gagarin.  Takto zněly první věty zprávy Tiskové agentury Sovětského svazu TASS, která o cestě prvního člověka do vesmíru informovala celý svět krátce po startu Jurije Gagarina ve středu 12. dubna 1961 dopoledne.
V Československu tuto zprávu jako první přinesl deník Rudé právo ve svém zvláštním vydání, které vyšlo již krátce po poledni, ve 12:30 hodin.
Jurij Gagarin v kabině kosmické lodi Vostok oblétl jednou Zemi a po letu trvajícím 1 hodinu a 48 minut úspěšně přistál nedaleko města Saratov na břehu řeky Volhy. Za 108 minut letu se ze dvacetisedmiletého neznámého ruského pilota stala největší světová celebrita své doby.
Jurij Alexejevič Gagarin se narodil 9. března 1934 ve vesnici Klušino v západní části Ruské federace. Vyučil se jako slévač a vystudoval střední školu. V roce 1955 byl přijat na Vojenskou leteckou školu v Orenburgu, kterou o dva roky později ukončil s vyznamenáním. Jako stíhací pilot sloužil následující tři roky na vojenské základně Severního loďstva za polárním kruhem nedaleko Murmansku. Od tohoto leteckého pluku odešel až v březnu 1960 do nově sestaveného oddílu sovětských kosmonautů.
Již během studií na letecké škole v Orenburgu se Jurij Gagarin oženil s Valentinou Ivanovnou Gorjačevovou. V roce 1959 se jim narodila dcera Jelena a v roce 1961 dcera Galja.
Ke svému historickému kosmickému letu odstartoval Jurij Gagarin ve středu dne 12. dubna 1961 v 07:07 SEČ z kazašského kosmodromu Bajkonur v kulové kabině o průměru 2,3 metru kosmické lodě Vostok (jako Vostok–1 začala být jeho loď označována až později). Po minutě letu dosáhlo přetížení působící na kosmonauta nejvyšší hodnoty necelých 4 G, po 8 minutách a 36 vteřinách od startu dohořel motor třetího stupně nosné rakety a Jurij Gagarin se ocitl ve stavu beztíže. Rychlost letu byla v tom okamžiku 28 260 km/hod. V padesáté sedmé minutě letu se dostal Vostok do maximální výšky své dráhy – 327 kilometrů nad zemským povrchem a začal se vracet zpět k Zemi. Brzdící motor se zapnul 78 minut po startu.
Po problémech s oddělením již nepotřebného přístrojového úseku kosmické lodě Vostok se kabina začala nořit do hustých vrstev atmosféry, teplota na povrchu kulové kabiny vystoupila nad 1800 stupňů Celsia a na kosmonauta uvnitř působilo přetížení až 10 G. Ve výšce 7000 metrů nad Zemí se automaticky odhodil kryt vstupního průlezu a kosmonaut byl z kabiny katapultován ven.
Vlastní přistání absolvoval Jurij Gagarin na svém padáku, stejně tak jako jeho již prázdná kosmická loď. Na břeh řeky Volhy nedaleko vesnice Smelovka v Saratovské oblasti Sovětského svazu dopadl kosmonaut v 08:55 SEČ. Jeho kabina dosedla o 8 minut dříve ve vzdálenosti přibližně dvou kilometrů. První záchranný oddíl byl na místě přistání za 18 minut.
Již během svého historického letu dne 12. dubna 1961 byl Jurij Gagarin povýšen z nadporučíka na majora, následně se mu dostalo celosvětových formálních i neformálních poct. Jeho první zahraniční cesta vedla dne 28. dubna 1961 do Československa.
Jurij Gagarin zůstal i nadále členem oddílu kosmonautů a od roku 1963 byl jeho velitelem. Připravoval se ve skupině kosmonautů pro lety na kosmických lodích nového typu Sojuz, velice stál i o zařazení do skupiny připravující se pro let na Měsíc.
Od podzimu 1961 studoval Jurij Gagarin na Žukovského vojenské letecké inženýrské akademii v Moskvě. Diplomovou práci obhájil 17. 2. 1968 a od 13. 3. 1968 se vrátil k přerušenému letovému výcviku.
Dne 27. 3. 1968 měl Jurij Gagarin naplánován na dopoledne poslední start s instruktorem na cvičném letounu MiG-15 a odpoledne měl poprvé od svého zařazení do oddílu kosmonautů v březnu 1960 absolvovat samostatný let. Přibližně 13 minut po startu se však dvoumístný cvičný MiG-15 UTI s  Jurijem Gagarinem a instruktorem Vladimírem Serjoginem zřítil ve vzdálenosti 65 kilometrů od letiště u vesnice Novoselovo.
Příčinu havárie zveřejnil až po 45 letech (koncem června 2013) ruský kosmonaut Alexej Leonov. Ten v ruské televizi RT popřel oficiální zprávu, podle které se měl Gagarin dopustit pilotní chyby. Podle Leonova letěl nebezpečně blízko jiný letoun, testovaný Suchoj Su-15 a proud výtokových plynů rostočil Gagarinův stroj. Těsně před tragédií nic netušící Gagarin věži ohlásil: "Let 645, úkol splněn, klesáme".
Podle odtajněné zprávy dvoumotorový Su-15 se zapnutým přídavným spalováním těsně minul Gagarinův MiG-15 a zatočil. MiG-15 se dostal do ploché vývrtky nebo jinak řečeno do sestupové spirály v rychlosti 750 km/hod. a za 55 sekund byl v zemi.
Výběr prvních sovětských kosmonautů začal již v květnu 1959. Z původně vytipovaných více než tří tisíc vojenských pilotů (jako kritéria výběru je většinou uváděn věk do 30 let, výška do 170 cm, váha do 70 kg a výborný zdravotní stav) se postupně skupina adeptů zredukovala na konečný počet dvaceti kandidátů. Ti zahájili svůj výcvik dne 7. března 1960 v nově vytvořeném Středisku přípravy kosmonautů.
Z tohoto dvacetičlenného oddílu se do vesmíru dostalo celkem 12 mužů – Jurij A. Gagarin, German S. Titov, Adrijan G. Nikolajev, Pavel R. Popovič, Valerij F. Bykovskij, Pavel I. Beljajev, Alexej A. Leonov, Vladimír M. Komarov, Jevgenij V. Chrunov, Boris V. Volynov, Georgij S. Šonin a Viktor V. Gorbatko.
Nejmladší člen oddílu Valentin V. Bondarenko tragicky zemřel při výcviku krátce před startem Jurije Gagarina, další tři kandidáti byli vyřazeni z výcviku ze zdravotních důvodů – Valentin S. Varlamov (zranění páteře), Anatolij J. Kartašov (tvorba krevních podlitin) a Dmitrij A. Zajkin (žaludeční vřed). Tři kandidáti byli z oddílu vyloučeni pro disciplinární prohřešky, spojené s alkoholem. Byl mezi nimi i jeden z vážných kandidátů na místo v první kosmické lodi Grigorij G. Neljubov. Těmi dalšími dnes neznámými byli Ivan N. Anikijev, Valentin I. Filatev a Mars Z. Rafikov, který byl z oddílu odvelen pro nedostatečné zvládání výuky.
Krátce po zahájení výcviku byla z dvacetičlenného prvního oddílu vyčleněna šestičlenná skupina určená pro první starty, která procházela intenzivnějším a přednostním výcvikem. Byli v ní Jurij Gagarin, German Titov, Grigorij Neljubov, Andrijan Nikolajev, Valerij Bykovskij a Pavel Popovič. Následně byla určena trojice pro první start – Gagarin, Neljubov a Titov. V konečném rozhodování potom sehrála pro Jurije Gagarina jednu z hlavních rolí jeho přátelská a dobrosrdečná povaha a skromnost.
Krátce po historickém kosmickém letu Jurije Gagarina se objevila celá řada konspiračních teorií o tom, zda byl Jurij Gagarin opravdu prvním sovětským kosmonautem ve vesmíru. Postupně bylo uváděno více než 10 jmen mužů, kteří měli být „tím prvním“ ještě před Gagarinem, ale jejich kosmický let buď skončil tragédií a kosmonaut zahynul, nebo se vrátil na Zemi ve stavu, ve kterém nemohl být sovětskou propagandou představen světu. Část z těchto jmen byla identifikována především jako muži, kteří se podíleli na testování kosmické techniky při jejím vývoji a zkouškách, případně šlo o muže, na kterých se testovaly zdravotní limity (přetížení, tlak, teplota), kterým potom mohou být vystaveni skuteční kandidáti vesmírných letů.
Jedněmi z nejznámějších „hledačů konspiračních teorií“ byli například italští bratři, radioamatéři Achille a Giovanni Battista Judica-Cordigliaovi, kteří údajně již dne 2. února 1961 zachytili z oběžné dráhy kolem Země dech a tep srdce prý umírajícího neznámého sovětského kosmonauta. Další teorie uváděla, že první sovětský kosmonaut se do vesmíru vydal již dne 7. dubna 1961. Měl jím být pilot Vladimír Iljušin, syn prominentního sovětského konstruktéra letadel Sergeje Iljušina. Ten sice údajně svůj kosmický let přežil, ale při přistání havaroval v Číně, kde byl zadržen. Jeho zdravotní a psychický stav neumožnil jeho představení celému světu jako velkého hrdiny kosmu a proto musel o pět dní později usednout do své kosmické lodě Vostok Jurij Gagarin.
Většina těchto konspiračních teorií byla již dávno vyvrácena – buď za přispění informací ze Spojených států, které měly k dispozici detailní zprávy o provozu na Bajkonuru ze svých sledovacích stanic v okolních státech, nebo získaných pomocí špionážních letounů U 2, případně z odtajněných archivů v Rusku.
 
Verze 2:
Dne 12. dubna 2011 mělo uplynout půl století od letu prvního kosmonauta Jurije Alexejeviče Gagarina v lodi Vostok 1. Bylo to opravdu tak nebo to byla jen legendární bohapustá socialistická lež? Odpověď zřejmě je: „kosmonaut" J. A. Gagarin a jeho let byla vymyšlená pohádka.
Pakliže J. A. Gagarin coby kosmonaut „nikde nebyl“, pak platí, že prvním člověkem ve vesmíru byl Američan Alan Bartlett Shepard s raketou Mercury Redstone 3 s kabinou Freedom 7. Tato raketa absolvovala let po balistické dráze s živým astronautem a její let trval 16 minut. Alan Shepard byl poté také pátým astronautem, který vstoupil na povrch Měsíce.
Druhým astronautem byl pak Američan Virgil Grissom (na lodi Mercury Redstone 4–Liberty Bell 7) a teprve třetím v pořadí byl sovětský důstojník German Titov s Vostokem 2. Po Titovovi následovali další Američané: John Glenn (Mercury–Atlas 6–Friedenship 7) a Scott Carpenter (Mercury–Atlas 7). Nejen tedy, že Američané byli prvními lidmi ve vesmíru, ale měli ještě navíc, ve věci výzkumu a techniky, nad SSSR naprosto zdrcující náskok.
„Legendární“ Jurij Alexejevič Gagarin se k pravému kosmonautovi nikdy nedopracoval.  Byl roku 1960 pouze vybrán jako „kosmonaut-kandidát“ s dvaceti ostatními uchazeči. Ve vesmíru se ale jaktěživ neukázal. Jeho povolání ve skutečnosti znělo: zkušební vojenský pilot. Zaučoval adepty, piloty na letadlech MiG-15, které měly hlavně sloužit špionážním účelům SSSR. Gagarin byl zpravodajským důstojníkem a mystifikátorem sovětské Hlavní správy rozvědky (GRU).
V lednu 1961 se dostala na pracovní stůl šéfa vojenské výzvědné služby SSSR Ivana Serova velmi nepříjemná zpráva: „Vedení americké NASA vyhlásilo, že dne 5. 5. 1961 bude vyslána do vesmíru kosmická loď Freedom 7. Bude jí pilotovat Alan Bartlett Shepard.“
Američan jako první ve vesmíru? To je neslýchané! Serov zpanikařil a okamžitě předal zprávu prvnímu tajemníkovi ÚV KSSS Nikitovi Chruščovovi. Ten rozkázal vrchnímu veliteli kosmického průzkumu SSSR Sergeji Koroljovovi bez odkladu vypracovat plán na let do vesmíru s lidskou posádkou, nejpozději do poloviny dubna 1961, a tím alespoň o několik dnů předhonit USA.
Vrchní velitel kosmického průzkumu si pomyslel, že Chruščov asi „spadl z Měsíce“. Jak to má udělat? SSSR žádnou takovou kosmickou loď, do níž by mohl posadit kosmonauta nevlastnil a vyslat ho z jednoho dne na druhý na oběžnou dráhu? To je pouze politická pomatenost nezodpovědných ideologů strany. Šéf sovětských komunistů nemá o technických problémech takového neuskutečnitelného podniku ani nejmenší ponětí. SSSR sice jako první vystřelil roku 1957 pípající Sputnik na oběžnou dráhu kolem Země, ale tím jeho náskok před USA definitivně skončil. Do roku 1961 vypustili Američané na oběžnou dráhu celkem 42 družic, ale SSSR pouze dvanáct. Ze šedesáti psů vyslaných Rusy do vesmíru se vrátili na živu pouze dva – Bělka a Strelka. Zbývající zvířecí personál uhořel, udusil se nebo byl rozdrcen. Zato americké vesmírné opice se až na zanedbatelné výjimky těšily nejlepšímu zdraví.
USA měly před SSSR ve výzkumu vesmíru nedostižitelný náskok. Na rozdíl od NASA měl Koroljov nevyřešený problém s nedostatečným přívodem kyslíku, s přehříváním kabiny kosmonauta a s nadměrným zatížením při startu a přistávání. To znamenalo udušení, uhoření a rozdrcení. S takovými perspektivami přece nemůže vyslat člověka ke „hvězdám“ na jistou smrt! Bylo přesto třeba něco podniknout, jinak budou Američané první lidé ve vesmíru. Toho si byl Koroljov vědom. Ale co měl dělat?
Nejúspěšnějším kandidátem pro start na oběžnou dráhu kolem Země se stal nadporučík V. V. Bondarenko. Měl dosavadní skvělý výcvik. Bylo mu 24 let a nacházel se ve vynikající kondici. Byl sice ženatý, ale žil odděleně od manželky, která měla milence. Jeho manželství se nacházelo v rozkladu. Kdyby let nepřežil a s tím se počítalo, nikomu by nescházel. Prostě: „Padl ve službě vlasti jako voják.“ Došlo však k události, jež vše změnila. Dne 23. března 1961 nastoupil Bondarenko na generální zkoušku do přetlakové komory, kde se nedostatkem kyslíku takřka udusil a posléze ohořel. S popáleninami na celém těle po převozu do nemocnice zemřel. Šéf kosmického výzkumu SSSR si byl jist tím, že problém s kyslíkem a žárem v kosmonautově kabině do 5. 5. 1961 – tedy do doby letu Američana Sheparda do vesmíru nemůže vyřešit. Tak jako shořelo 58 psů, shořel i Bondarenko …
Když nebyl schopen vesmírný výzkum SSSR dilema vyřešit, tak museli nastoupit vojenští vyzvědači z GRU. Generál Ivan Serov dal se svými poradci hlavy dohromady a vymysleli geniální mystifikaci. Vesmírná loď poletí na oběžnou dráhu prázdná. Nosiče, které ji tam vynesou, Koroljov má, takže o nic nejde. Když kabina dopadne prázdná na zem, přistane vedle ní kosmonaut s padákem (na místo seskoku bude dopraven letecky) s tím, že se před dopadem kapsle na zem katapultoval. Teď jde o to, vše učinit tak, aby tomu celý svět uvěřil. Úkol nelze svěřit žádnému ťulpasovi, aby celý projekt nezpackal. A tak padla volba na vojenského vyzvědače a mystifikátora nadporučíka Jurije Gagarina (za svůj herecký výkon byl 12. 4. 1961 povýšen do hodnosti majora) a volba to byla vskutku jedinečná.
Aby vše bylo pochopitelné i pro naprostého laika, je třeba se seznámit s Gagarinovým životopisem: Původně se vyučil slévačem a stal se členem aeroklubu. Pro jeho špatnou kondici a trpasličí vzrůst ho však létat nenechali. Tak sloužil u pozemního personálu. Když ukončil střední technickou školu s maturitou, přihlásil se na pilotní školu v Orenburgu. Tam se ovšem dostal až na třetí pokus. Gagarinovým problémem byly jeho proporce střízlíka. Měřil jen 157 centimetrů a vážil necelých 60 kilo. S takovýmito předpoklady nešlo nastupovat do kosmické lodi!
V pilotní škole prospíval dobře. Fyzické nedostatky nahrazoval inteligencí. Přečetl prý všechny knihy Victora Huga, jež mu měly sloužit ke zkvalitnění fantazie a představivosti. Rovněž se doslova naučil nazpaměť spisy ruského teoretika raketové techniky Konstantina Ciolkovského. Vymýšlel si různé scenérie a ty podával tak, že vypadaly naprosto věrohodně. Byl velice oblíbeným společenským typem. Miloval ženy, auta a hony … Dalo by se říci – jakýsi budoucí sovětský „James Bond 007“. V roce 1957 se oženil a měl dvě dcery: Jelenu a Galinu. Staral se tedy o dvě malé děti a manželku, která byla v domácnosti. Již za těchto okolností by Bajkonur riskantní let do kosmu pro Gagarina vůbec neschválil.
V naprosté opilosti vyprávěl sám příběh o letu úplně jinak: Vesničané na zemi „zpozorovali, že nad nimi krouží vojenské letadlo, z něhož vyskočil parašutista. To jsem byl já. Když jsem dopadl na zem a oni viděli kombinézu s helmou, které vůbec neznali, považovali mě za amerického špióna. Začali po mně házet kamením a jeden mě chtěl dokonce propíchnout vidlemi …“
Nejdříve Gagarin pilotoval Jak-18, jež technici předělali na výzvědný letoun, a později létal na MiGu-15, se kterým učinili totéž. V březnu 1960 se přihlásil do výcviku kosmonautů, stal se spolu se 20 adepty kosmonautem-kandidátem a v lednu 1961 ho z neznámých důvodů z výcviku vyloučili. Od ledna až do startu dne 12. dubna 1961 se nezúčastňoval žádného výcviku kosmonautů. Není myslitelné, aby někdo v tak netrénovaném stavu s parametry – 157 cm výška a 59 kg váha – nastoupil na tak nebezpečný a náročný let v kosmickém tělese na oběžnou dráhu kolem Země.
Onu tajuplnou pauzu mezi lednem a dubnem 1961 lze vysvětlit tak, že Gagarin byl patrně v této době GRU připravován na svoji úlohu za Bondarenka, o němž se předpokládalo, že let nepřežije. Spálené tělesné ostatky kosmonauta měly být po přistání z kabiny odstraněny a nahrazeny „katapultovaným“ Gagarinem. Po 23. březnu 1961, kdy Bondarenko shořel v kabině již při výcviku, scénář zůstal, jen s tím rozdílem, že Vostok 1 startoval 12. 4. 1961 bez lidské posádky. Americká NASA zachytila objekt v pohybu a vyslala Moskvě dotaz. Ta přiznala, že SSSR vystřelil kosmickou loď na oběžnou dráhu kolem Země a že prý se na její palubě nachází kosmonaut. Jeho jméno nebylo sděleno.
Těleso bylo sledováno od startu do přistání. Nacházelo se v pohybu 108 minut. Žádná ze zpravodajských služeb USA ani západní Evropy nezaznamenala jedinou větu konverzace mezi základnou a údajným kosmonautem na palubě Vostoku 1. Jasně, žádný kosmonaut tam nebyl. Jak by to dopadlo, kdyby tam byl? V 57. minutě dosáhla kosmická loď výšky 327 kilometrů nad zemí. Teplota ochranného štítu pilotní kabiny přesáhla 2000 stupňů Celsia a přetížení bylo více než 10 G. Jinými slovy řečeno: Kdyby se na palubě lodi nacházel ať Bondarenko, nebo Gagarin, necelou hodinu po startu by se oba uškvařili a tlak by je rozdrtil.
Při klesání do atmosféry se navigační chybou jeden z raketových motorů nevypnul a vesmírná loď začala divoce rotovat kolem své osy. Tento stav trval přes 20 minut. Je to asi tak, jako kdyby nějakého člověka zavřeli do pračky a zapnuli ždímání na 1200 obrátek za minutu. Během několika sekund by ztratil vědomí. Jak by vypadal po 20 minutách? Nejpozději při této příležitosti by přítomný kosmonaut dokonal svou životní pouť. Ale podle moskevské Pravdy se po oněch 20 minutách „Gagarin“ zcela suverénně katapultoval a přistál se svým padákem na zemi, doprovázen zářícím úsměvem na tváři. Jeho kombinéza a helma na hlavě kupodivu žárem přes 2000 stupňů Celsia ani za mák neutrpěly. Vypadalo to spíš tak, jakoby mu je právě ušili …
Výše uvedenou rotací se klesající vesmírné plavidlo odchýlilo ze své dráhy, vymklo se pozemní kontrole a padalo neznámo kam. Později našli domorodí obyvatelé vyhořelou, liduprázdnou kabinu 300 kilometrů od místa, kde měla přistát. Hledali kosmonauta, ale žádného nenašli. Hned nález oznámili. Pilot s kosmonautem sice kroužili nad místem, ale patrně dostal chybné určení pozice, protože nechal Gagarina vyskočit někde úplně jinde. Ten přistál se svým padákem sedm kilometrů od místa vyhořelé kabiny Vostoku 1 a nevěděl, kudy se má kam vydat. Podle deníku Izvěstija jej nalezli vesničané a volali: „Gagarin! Gagarin! To je přece Gagarin!“ Jde o naprosto drzou lež. V té době jméno Gagarin nikdo neznal.
To, že tyto a podobné historky sovětský bolševismus produkoval doslova na běžícím pásu, není nic divného. Ale CIA a britská MI 6 přece musely vědět již ze samotné okolnosti, když se z vesmírné lodi nevedla s pozemní základnou žádná komunikace, že tam prostě nikdo nebyl. Mlčenlivý kosmonaut na oběžné dráze kolem Země neexistuje!
Sotva utichly celosvětové oslavy, začal Gagarin od září 1961 studovat na Žukovského vojenské letecké inženýrské akademii v Moskvě. Zkoumal možnosti vylepšení sovětské letecké techniky pro špionážní účely. Současně se z něho stal alkoholik. V opilosti často rád vykládal informace o své působnosti v kosmickém výzkumu, a tím začínal být pro GRU nepohodlným. Dokonce se prý pohádal i s Leonidem Brežněvem. Při jednom osobním setkání se Brežněv rozzlobil a vmetl Gagarinovi do tváře zlou větu: „Když už jsme z vás vyrobili hrdinu, tak alespoň držte na veřejnosti hubu!“ Brežněvovu radu na téma „držení huby na veřejnosti“ si ale Gagarin k srdci nevzal.
Dne 27. 3. 1968 v 10:00 byl kosmonaut alkoholik pověřen zkušebním letem na vojenském letišti Čkalovskoje. Tentokrát byl střízlivý. Před ním stál zchátralý veterán MiG-15 UTI. Gagarin pojal podezření a vyžádal si technickou zprávu. Parametry uváděné v dokumentu mu naháněly hrůzu: Letoun nebyl vůbec ruského původu. Vyrobila ho v licenci pražská továrna Aero Vodochody dne 19. 3. 1956 (výrobní číslo 612739). „Stařeček“ prošel dokonce dvěmi generálními opravami (1962 a 1967) a měl nalétáno neuvěřitelných 1113 hodin. Únava materiálu byla tím pádem prakticky stoprocentní. Objekt patřil do šrotu! Ještě horší to bylo s motorem RD-45 FA (výrobní číslo 84445a). Nejen, že nebyl originální, ale byl dokonce starší než samo letadlo. Datum výroby: 25. 12. 1954. Od té doby prošel celkem čtyřmi generálními opravami! Letoun měl navíc dvě přídavné palivové nádrže. To stěžuje a omezuje jeho schopnost manévrování, přičemž na krátký zkušební let jsou tam k ničemu. Samozřejmě, pakliže nemáme v úmyslu, aby objekt po pádu na zem explodoval a tím zničil důkazní stopy. Černá skříňka chyběla úplně. Major Jurij Gagarin odmítal do této „létající rakve“ vstoupit. Technický dozorčí, kapitán Chmel, ho ujišťoval, že z hlediska technického je vše v pořádku. K tomu se připojil i podplukovník Ustimenko. Plukovník Igor Kuzněcov vydal pilotovi rozkaz připravit letoun ke startu. Falešný kosmonaut se rozčílil, sprostě nadával pozemnímu personálu a kategoricky vyžadoval šéfinstruktora plukovníka Vladimíra Serjogina. Ten se dostavil a aby Gagarina uklidnil tvrdil, že poletí s ním. Teprve na pátý pokus se podařilo oběma pilotům onu muzeální rekvizitu v 10:19 dostat do pohybu. Ačkoli mělo cvičení trvat minimálně 20 minut, již v 10:30 hodin žádal Gagarin o povolení k návratu. Patrně se jednalo o prudký pokles tlaku v pilotní kabině. Než však pilot stačil zdůvodnit svoji žádost o návrat, letoun se dostal do vývrtky. Zřítil se rychlostí 684 km/hod. na zem, nedaleko obce Novoselovo a explodoval. Výbuch zničil prakticky všechno... GRU ještě téhož dne večer sestavila komisi vedenou maršálem Konstantinem Veršinem. Druhý den se k ní připojila vládní komise v čele s tajemníkem ÚV KSSS generálem Dmitrijem Ustinovem. Obě komise vydaly prohlášení a zakázaly šetření případu. Zprávy obou komisí se však lišily. Veršin: „Příčinou havárie byl nepodařený manévr pilota vyhnout se meteorologické balonové sondě.“ Ustinov: „Letadlo se dostalo do hustých mraků a pilot ztratil orientaci.“ Teprve vyšetřovatel Ing. Igor Kuzněcov přišel v roce 2008 se závěrem: „Za havárií stál nedotažený ventil. Jeho úkolem bylo vyrovnávání tlaku v kabině. Kvůli poklesu tlaku ztratili piloti orientaci a posléze i vědomí. Kdyby tomu bylo jinak, mohli se katapultovat. Pilot v bezvědomí se však katapultovat nemůže...“
Kdo asi povolil ventil Gagarinovy „létající rakve“? Poslední, kdo technicky ohledal historický polovrak MiG-15 UTI, byli kapitán Chmel a podplukovník Ustimenko. Posádce letounu namluvili: „Z technického hlediska je vše v pořádku.“ Plukovník Serjogin letěl s Gagarinem proto, že prokazatelně neměl nejmenší tušení, že se jedná o politickou vraždu vybájeného kosmonauta a hrdiny, jenž se stal bezpečnostním rizikem pro propagandu SSSR.
Legenda měla být na věky zachována, socialismus měl odporný kapitalismus porazit. Stalo se ale neuvěřitelné, dopadlo to obráceně.
Tak to byly dvě verze počátku kosmonautiky s lidskými posádkami. Mohou být samozřejmě i další...